Grygovské otevřené fórum

Prosíme přihlašte se nebo zaregistrujte.

Přihlašte se svým uživatelským jménem a heslem.
Pokročilé vyhledávání  

Autor Téma: Psychologie  (Přečteno 11474 krát)

0 uživatelů a 1 Host prohlíží toto téma.

J.S.

  • Amatérský pisálek
  • Globální Moderátor
  • Ultrasuperčlen
  • *****
  • Oblíbenost: +551/-25
  • Offline Offline
  • Příspěvků: 1067
  • F. Schiller (1759-1805): Život znamená snít.
Psychologie
« kdy: Březen 19, 2007, 10:21:29 dopoledne »

Komplex = mindrák, pocit méněcennosti

V několika příspěvcích se objevil pojem komplex. Používáme-li nějaký pojem, je dobré znát jeho význam. Pojem komplex pochází od Junga. Z důvodu, že Jungovo vyjadřování je plné amplifikací, je složité ba nemožné postihnout vysvětlení komplexu jednou větou. Proto uvádím několik Jungových výroků, které tématiku popisují:

„Komplex je shluk asociací – jakýsi druh obrazu více nebo méně složité psychologické povahy – někdy má traumatický charakter, někdy jednoduše bolestivý a velmi citově zabarvený charakter“.
 
K původu: „Komplexy jsou odštěpenými částmi psýché. Etiologie jejich původu je často takzvané trauma, emoční šok nebo něco podobného, čím se odštěpil kus psýché.“

 â€žV Jungově pojetí může mít základ jak raně infantilní, tak v aktuálních událostech nebo konfliktech.“ (Jacobi)
 
Komplex je „obraz určité psychické situace, která je živě emocionálně zdůrazněna a kromě toho se ukazuje jako inkompatibilní s habituálním stavem vědomí nebo vědomým postojem. Pro tento obraz je charakteristická velká vnitřní soudržnost, má svoji vlastní celost a mimoto disponuje relativně vysokým stupněm autonomie, to znamená, že vědomým dispozicím je podroben jen v malé míře, a chová se proto v prostoru vědomí jako oživené corpus alienum (cizí těleso). Komplex obvykle můžeme určitým volním Úsilím potlačit, nemůžeme ho ale dokazováním odstranit. Při vhodné příležitosti opět vystupuje navenek v původní síle.“
 
K chování komplexu vůči vědomí: „Každou konstelací komplexu je stav vědomí porušen.“ „Aktivní komplex nás vskutku momentálně uvede do stavu nesvobody, nutkavého myšlení a jednání, pro něž by eventuálně přicházel v Úvahu právnický termín "snížená příčetnost"“ „Komplex proto musí být psychickým faktorem, který - řečeno energeticky - má valenci, která občas přesáhne valenci vědomých Úmyslů, jinak by přece takové průlomy do poměrů vědomí nebyly možné.“ Na tomto místě naráží Jung na afekt, který vysvětloval invazí nevědomých obsahů do vědomí, neboli aktivací komplexu, archetypu.

Jungův vztah ke komplexu: „Královskou cestou do nevědomí nejsou ovšem sny, …, nýbrž komplexy, které způsobují sny a symptomy.“

Význam komplexu: „Jevy pozorovatelné na Úrovni vědomí jsou především symptom a komplex. Symptom lze definovat jako fenomén zahrazení nebo rušení normálního průběhu energie; může se projevovat jak somaticky, tak i psychicky. Je "alarmujícím signálem, který svědčí o tom, že ve vědomém zaměření něco podstatného nesouhlasí nebo je nedostatečné a že by tedy mělo dojít k rozšíření vědomí", tj. k odstranění blokády, přičemž však nelze předem udat, kde se dané místo nachází a kudy k němu vede cesta.“ (Jacobi)

Způsob vyrovnání se s komplexem je „Syntéza vědomých a nevědomých obsahů … představuje vrcholný výkon duševního Úsilí a koncentrace psychických sil, pokud je prováděna vědomě. … (cílem je) podle okolností obrovský Úkol asimilovat vniklé obsahy tak, aby zůstaly zachovány možnosti existence obou systémů, jednak vědomí vázaného na já a jednak vniklého komplexu.“ 

Tolik světově proslulý odborník. Málo srozumitelné, což? Takže trochu obyčejnější řečí:

Pocit méněcennosti můžeme charakterizovat jako pocit vlastní slabosti, bezmocnosti nebo neschopnosti, který je občasným zážitkem každého člověka. Vždyť to kolem sebe slýcháme takové to "já jsem smolař“ nebo "jsou lidé, kterým se všechno daří, ale já mezi ně nepatřím“ a "všechno co dělám, dopadne špatně“. Někdy dokonce takové poraženecké postoje vyjadřujeme sami. V tu chvíli si neuvědomujeme, že strach už předem snižuje šanci na dobrý výsledek naší činnosti. Vůbec si nepřipouštíme, že jsme to právě my se svými mocnými představami o Úspěchu nebo neÚspěchu, schopnými konečný výsledek našeho snažení determinovat. Ze dvou lidí pro jednu a tutéž činnost stejně vzdělaných a šikovných i jinak disponovaných má větší naději na Úspěch ten, který začíná s přesvědčením, že to zvládne, nebo dokonce s pocitem, že je to pro něj určitý druh hry a zábavy.

Lidé, kteří nenalézají dost opory sami v sobě, jsou nejistí, cítí se méně dokonalí než ostatní, a pak hledají oporu ve svém okolí – jsou dychtiví po oceňování vlastní osoby a nepřiměřeně se rmoutí nad výtkami, kterékoliv osoby (cizí, na které jim nezáleží, atd.). Od takového postoje je jen krůček k tomu, že sami sebe začnou odmítat a nenávidět ještě více, a tak narůstají ještě větší pocity viny a kruh se stále uzavírá. Namísto tendencí k uvolnění sílí tendence opačná. Ve fóru se pak mohou nazývat odpad, vůl apod. a obviňovat druhé z komplexů.

Někdy je pocit méněcennosti intenzívně posilován osobními nedostatky (nezvládnutí pravopisu, neschopnost inteligentního slovního projevu) nebo životní situací (tragická událost, neÚspěch v soutěži s ostatními). Pocity méněcennosti, které se zafixují a upevní, vedou často k různým neurotickým symptomům. Mluvíme pak o komplexu méněcennosti, jenž je charakterizován jako konflikt mezi snahou o uplatnění a uznání na jedné straně a strachem z vlastní nedostatečnosti na straně druhé. Pocit méněcennosti je krátkodobý a situačně vázaný, kdežto komplex méněcennosti relativně stálejším rysem osobnosti, méně závislým na vnějších okolnostech.

Alfred Adler píše:

Důležitým cílem lidského vývoje je Úsilí o převahu, sklon k dokonalosti v určité oblasti. Toto Úsilí je vyvoláváno pocity méněcennosti, které mohou vystupovat v kterémkoliv věku života. Pocit méněcennosti, základní skutečnost lidské psyché, může pramenit z méněcennosti orgánu nebo ze srovnání s jinými lidmi. Pocit méněcennosti ovládá duševní život a dá se snadno pochopit z pocitu nedokonalosti, neukončenosti a z nepřetržitého Úsilí člověka a lidstva. Tento pocit méněcennosti se může vyvinout na abnormální pocit méněcennosti, který je charakterizován hluboce zakořeněnou malomyslností. "Normální" pocit méněcennosti jako poznání nedostatečnosti vyžaduje kompenzaci; zdánlivá slabost se musí překonat. Vědomí nedostačnosti považuje Adler za rozhodující faktor dalšího vývoje lidského druhu. Jako příklad cituje Adler proslulého řeckého řečníka Demosthena, který v mládí koktal a svou vadu kompenzoval vytrvalým cvičením.

Kompenzace má být ovšem spojena se sociálním zájmem; následovat má zařazení se do společnosti.


___________________________________________________________________

Carl Gustav Jung (26. července 1875 Kesswil, Švýcarsko – 6. června 1961 Küsnacht, Švýcarsko) byl švýcarský psycholog a psychoterapeut, zakladatel analytické psychologie. Jeho přínos psychologii spočívá v pochopení lidské psychiky na pozadí světa snů, umění, mytologie, náboženství a filosofie. Má významný podíl na zkoumání příčin a léčbě schizofrenie.

Jako syn protestantského faráře prožíval všechny otcovy pochybnosti spojené s vírou. Jako velmi senzitivní dítě se často oddával osobní imaginaci, při níž se pokoušel navázat kontakt s Bohem. Vzhledem k velikému množství duchovních hodnostářů v rodině se předpokládalo, že i jeho dráha půjde v otcových stopách. Poté, co objevil v rané dospělosti filosofii a literaturu, rozhodl se vymanit z rodinné tradice a nechal se zapsat ke studiu medicíny a psychiatrie.

V letech 1895–1900 studoval na univerzitě v Basileji a později Curychu. Curyšská univerzita měla svojí klinickou bázi v Burghölzli a Jung se stal jejím lékařem v roce 1900. Ústav vedl Eugen Bleuler, který se zabýval spíše tradičním deskriptivním zkoumáním duševních chorob. V opozici k filosofické psychologii se Jung zabýval experimentální psychologií, v níž odvozoval zákony se stejnou platností jako ve vědě. Se svým spolupracovníkem Franzem Riklinem významně přepracovali Bleulerem používaný asociační test, rozšířili škálu podnětných slov i asociačních párů. Asociační test tak pro Junga představoval bránu k obsahům nevědomých komplexů v lidské psychice. Ve fabulacích duševně nemocných nacházel podobnosti s mýty a tuto shodu chápal jako projev společné základny individuální imaginace a vědomí celé lidské rasy. Studoval mytologii a sbíral materiál přeludů, halucinací a snů pacientů, který se mu zdál pro tuto teorii relevantní.

V určitém slova smyslu se hovoří o vztahu učitele a žáka, avšak spolupráci Junga s Freudem charakterizuje především důvěra a přátelství. Jung se poprvé setkal s Freudem v roce 1907, jejich spolupráce trvala do roku 1912. Pro Freuda znamenal Jung nejinspirativnější prvek svého psychoanalytického hnutí, především se shodovali ve výzkumech v oblasti hysterie. Freudovská psychoanalýza, která se zaměřovala na sexuální původ neurózy, však připadala Jungovi příliš omezená, přál si pracovat s „trajektorií“ neurózy a jejími implikacemi pro budoucí vývoj pacienta. Stejně tak pojetí komplexu jako jakéhosi sexuálního rezidua z psychických prožitků raného dětství mu přišlo jako silně omezující.

Objev fantazií americké spisovatelky Frank Millerové jej přivádí k podvědomým tvořivým imaginacím, mytologickým snům a fantaziím, které měly veskrze neosobní charakter. Subjekt se vrací k archaické mimoslovní formě výrazu. Zatímco pro Freuda byl symbolismus z větší části důsledkem historického a kulturního kontextu, Jung kladl na tyto faktory minimální důraz a zaměřil se na neosobní vrstvu lidské duše, kterou nazval kolektivní nevědomí. Zde se začaly společné cesty rozcházet. V roce 1912 vydává Jung studii Symboly proměny, kde odmítá Freudův přílišný důraz na sexualitu a na příkladě symbolismu vizí Frank Millerové rozšiřuje pojetí libida jako obecné psychické a životní energie zaměřené na cíl. Freud nebyl schopen přijmout cokoli, co by bylo v neshodě s jeho teorií, kterou už mezitím povýšil na dogma.

Vztah Freuda a Junga neměl jen vědecké, ale i osobní pozadí. Freud se rozhodl Junga adoptovat a „po vzoru patriarchů jej pomazat in patribus infidelium – v zemi nevěřících“. To později založilo problém jak se vymanit z otcovské autority, a to zejména ve chvíli, kdy se objevil vztah konkurence. Jung v roce 1911 stanul v čele Mezinárodní psychoanalytické společnosti, kde setrval do roku 1914.

Rok 1913 byl pro Junga zlomový. Po sérii apokalyptických snů a vizí rezignoval na přednášky na univerzitě a v roce 1914 se vzdává funkce prezidenta Mezinárodní psychoanalytické společnosti. V tomto období se věnuje převážně práci na svých teoretických studiích, zakládá Úzký kroužek Psychologického klubu, věnuje se soukromé terapeutické praxi, avšak především zdokonaluje svojí techniku, jak promlouvat se svým nevědomím. Navazuje tak na své rané zážitky z dětské imaginace. Učí se personifikovat fenomény nevědomí, naslouchat jejich hlasu, a tím je vydělovat z bezbřehosti a činit je uchopitelnými vědomím. Dochází k postulátu, že v individuální mysli existují prvky, které jí nepatří.

Jung se snažil zachytit a popsat nějakou praktickou metodiku, jak se člověk může vypořádat se svým nevědomím. Byl si vědom toho, že náboženské filosofie, metafyzické systémy nebo symbolická imaginace pracují s tímto faktem. Psychologické výpovědi mají stejnou váhu jako výpovědi vědeckého rázu, jakými disponuje například fyzika. Jung v této souvislosti zavádí pojem psychické reality, kterou moderní osvícené pojetí člověka odkazuje mimo skutečnost. Neustále se snaží zdůrazňovat empirickou povahu duševních výpovědí a je si zároveň vědom, že pro moderní vědecký názor nebude snadné tento fakt přijmout. Poukazuje na nebezpečí plynoucí z oddělení psychického světa od racionalisticky chápané skutečnosti. Na mnoha místech vyslovil předtuchu nebezpečného vlivu nezpracovaných nevědomých archetyp, která se mu splnila druhou světovou válkou.

V těchto Úvahách dospěl Jung k podstatnému zjištění, že vědomí a nevědomí s k sobě chovají komplementárně a kompenzačně. Po vzoru matematické vědy vytvořil pojem transcendentní funkce, faktor vědomí a faktor nevědomí tvoří jednu psychickou funkci, podobně jako komplexní číslo určuje poměr jednotlivých komponent. Různé varianty vztahu vědomých a nevědomých faktorů jsou charakteristické pro různé typy duševního onemocnění.

Jung pracoval na koncepci psychologických typů. Zavedl dvojí kategorii povahy podle zaměření libida, introvertní (orientovaná do svého nitra) a extrovertní (orientovaná na vnější svět). Později klasifikaci doplnil o čtyři základní funkce lidské psychiky (myšlení, cit, vnímání, intuice). V této souvislosti hovoří o diferenciaci (rozlišení) jednotlivých funkcí, přičemž nejméně diferencovaná psychická funkce patří u jednotlivce do oblasti osobního nevědomí.

V roce 1923 zahajuje Jung stavbu věže v Bollingenu, obydlí, které je živoucím důkazem jeho dalšího objevu, psychického středu v lidské duši – Self neboli Bytostného Já. Bollingenská věž, kterou psycholog neustále vlastními silami rozšiřoval, nebyla jen místem setkávání s různými osobnostmi, ale především symbolickým vyjádřením osobního růstu k celistvosti kombinací praktické životní orientace a zpracováním snové imaginatvní látky. Pracuje přesně v intencích svého zjištění, že projekcí nevědomých obsahů do reality se stávají obsahy viditelné. Stavba tímto překračovala svůj symbolický význam.

Koncem 20. let začíná Jung studia alchymistického symbolismu, obrací se ke starým filosofickým mistrům (Mistr Eckhart, Paracelsus, Augustin aj.), zkoumá křesťanství, jeho heretická hnutí a symbolismus, sám se Účastní objevení gnostických svitků z egyptského Nag Hammádí. Na půdě religionistického spolku Eranos se setkává s Mirceou Eliadem, Károlem Kerényim. S Richardem Wilhelmem pracuje na interpretaci Tajemství zlatého květu, esoterického textu čínského taoismu, píše předmluvu k čínské knize proměn I-ťing.

Veškerou získanou látku a znalosti trvale konfrontoval se svojí praxí psychiatra, jejíž spektrum klientely se pohybovalo od obyčejných pacientů psychiatrického Ústavu v Küsnachtu po známé i zámožné osobnosti (dcera Jamese Joyce, spisovatel Hermann Hesse, dcera Johna D. Rockefellera). Pořádal přednášky, psal články do odborných časopisů, studoval myšlení primitivních afrických kmenů.

Na Basilejské univerzitě se v roce 1943 stává řádným profesorem lékařské psychologie, aniž by přerušil svou psychiatrickou praxi. Jeho nadmíru široký záběr vědomostí mu umožňoval vyjadřovat se fundovaně k současnému dění. Často se vrací ke svým textům a přepracovává je ve světle nově nabyté zkušenosti s religiózními a esoterními systémy. Symbolika alchymistických obrazových sérií jej přivádí ke koncepci dvojice archetypů anima/animus, přičemž mužskému světu tvoří nevědomý protějšek anima (ženská část duše) a naopak. Rozvíjením symboliky dochází adepti alchymie ke kontaktu s nevědomím a jejich psychický střed ve vědomém já se přesouvá směrem k Self. Stejnou charakteristiku našel Jung u snové imaginace, což jen podtrhlo teorii o zaměřenosti lidské psychiky na cíl (teleologie), který nazval procesem individuace a ztotožnil s vytvořením psychického středu v Bytostném Já. Jako nástroj takto zaměřené terapie použil aktivní imaginaci, při níž klienti často zpracovávali své vize do obrazů, které po vzoru mandal východu zobrazují psychickou celost osobnosti v řádu kosmu.

Jung své myšlenky na vývoj lidské duše neodděluje od biologické evoluce člověka. Nikdy však samostatně netematizuje evoluční teorii a vždy se drží svého psychologického Úhlu pohledu. Jako psychologickou nutnost v rámci vývoje lidského myšlení viděl například přijetí čtvrté nevědomé psychické funkce do oblasti psychologie vědomí, takže jej vyhlášení dogmatu o nanebevzetí Panny Marie papežem Piem XII. v listopadu 1950 nijak nepřekvapilo, a to právě s ohledem na nauku o Nejsvětější Trojici. V souvislosti s pojmem synchronicity (nepříčinné spojení dějů) byl dotazován fyzikem Wolfgangem Paulim na možnost analogie při přechodových dějích elementárních částic. Při této příležitosti překročil i některá vědecká paradigmata, když v souvislosti se synchronicitou uvažuje, že psýché nemusí být vázaná na mozek, není lokalizovaná v prostoru nebo že je prostor psychicky relativní.

Jungova práce nebyla přijímána bez výhrad. Před moderní vědou musel trvale dokazovat empirickou povahu svých zjištění a byl často obviňován z esoterismu. Z opačné strany jej například židovský filosof Martin Buber kritizoval za přílišné zatemňování Boha gnostickou spekulací. Častá výtka teologů směřuje k psychologizujícímu pojetí Boha, který jako autonomní psychický obsah nemá žádnou realitu mimo lidskou psýché. K této výtce se Jung vyjadřoval mnohoznačně, vždy se zřetelem na své psychologické zaměření. V korespondenci s anglickým dominikánem Victorem Whitem došlo navzdory k veškerým sympatiím k neshodě okolo otázky privatio boni. Zlo podle Junga patří do celku skutečnosti a nelze je redukovat na pouhý nedostatek dobra, a i zde nachází pro tvrzení psychologické zdůvodnění.

Jungova analytická psychologie je obecně použitelná a neomezuje se pouze na určité psychologické typy, nýbrž respektuje jakoukoliv povahu člověka. Získala si celou řadu ctitelů a žáků, kteří pokračovali v Jungově díle. V roce 1948 byl založen Institut C. G. Junga (http://www.junginstitut.ch/) jako reakce na vzrůstající zájem o rozvíjení a spolupráci na myšlenkách analytické psychologie. Jung si byl vědom faktu, že jeho objevy jej překročily a z analytické psychologie se stalo hnutí. Dnes se institut orientuje jako tréninkové centrum analytiků a psychoterapeutů, slouží jako místo k setkávání studentů, vědců a učitelů. Obdobně v Londýně byla založena Společnost pro analytickou psychologii.

Čerpáno z Wikipedie
« Poslední změna: Březen 25, 2007, 12:54:33 odpoledne od J.S. »
IP zaznamenána

                                                                            J.S.

GOF

  • Dobrý duch fóra
  • Nováček
  • *
  • Oblíbenost: +174/-3
  • Offline Offline
  • Příspěvků: 15
  • Žádný velký duch není bez trošky bláznovství.
Re: Psychologie
« Odpověď #1 kdy: Březen 31, 2007, 06:43:01 dopoledne »

Když už jsou ve fóru vzpomínány duševní poruchy osobnosti, nabízím k zamyšlení jeden starší článek z internetu (časopisu Blesk), který svědčí o tom, že tyto potíže se nevyhýbají ani slavným osobnostem.

Diagnóza psychiatrů: Porucha osobnosti!

Kdo je všemi milovaný písničkář Jan Nedvěd (59)?

Člověk s "hraniční poruchou osobnosti"! Takovou diagnózu určili soukromí psychiatři v Praze a Nymburku našemu geniálnímu folkovému zpěvákovi. A celá Nedvědova rodina je z toho perplex a zoufá si. "Táta se léčil a tři roky s ním byla rozumná řeč. Teč se ale chová čím dál tím víc jako blázen. Ubližuje nám a neléčí se," stěžuje si písničkářův syn, hudebník Jan Nedvěd (33), kterého otec prý už jen permanentně ponižuje. A co víc: před celým národem dokonce prohlašuje, že ho vlastní rodina okradla a nechala v té nejtěžší chvíli na ulici.

Přitom to byl právě syn Jan, který tátovi pomohl poté, co si na něho došlápla mrtvice. "Měl neuvěřitelně těžké deprese, a tak jsem mu postavil kapelu z našich předních muzikantů a hráli jsme s ním a měli Úspěch. Zdálo se, že se táta znovu našel," popisuje Nedvědův syn. V té době si také písničkář poprvé stanovil priority: zdraví, rodina, dlouho nic, a potom až práce. "Předtím to byla hudba, hudba a snad někde až na desátém místě rodina. Pardon, a před tou bylo ještě jídlo. A zdraví? O to se táta nezajímal vůbec. Nepřipustil, že by se mu mohlo něco stát. A ono se ale stalo."

Jan Nedvěd prodělal velmi těžkou mozkovou příhodu. "Bez pomoci mé matky a sestry nevím, jak by dopadl... léčba byla složitá," říká písničkářův syn, který svoji matku víc než obdivuje. "Víte, táta měl v životě tolik ženskejch, že by je všechny nenacpal ani do svého baráku." A fakt, že Nedvěd je čím dál tím víc na "holčičky", prý také dokazuje jeho "hraniční poruchu osobnosti". "Neprotestují, neodporují a jsou mu vděčné. Třeba teč jeho 22letá Pavlínka. Je s ním, protože nemá kde bydlet. A táta je na koni," přiznává písničkářův syn.

Sám "velký" Nedvěd dokonce chvilku dobrovolně docházel na psychiatrii. A najednou se zdálo, že skutečně pochopil, co je to život a co je jeho hlavní prioritou. "Bylo to Úžasný a já doufal, že tomu tak bude už napořád. Vydrželo to ale tak tři roky a problémy se vrátily," popisuje dál Nedvědův syn. "Třeba jsme jeli koncertovat pro 2500 lidí za nemalé peníze. Měli jsme hrát půldruhé hodiny a táta se rozhodl, že postačí jen padesát minut a po šesté písničce se půjde najíst a basta. Choval se jako cholerik, nepamatoval si, co řekl před hodinou, a mluvil o sobě ve třetí osobě," vysvětluje Jan Nedvěd junior, který se v červnu 2004 rozhodl definitivně: S tátou končím. "Spadl mi kámen ze srdce a měl jsem zase pocit, že život je nádhernej," přiznává nyní.

Začaly ale chodit SMS: "Zradil jsi mě jako syn a podvedl jako celá kapela. Přinesu ti do bytu tajně drogy a zavolám policii. V kriminále si uvědomíš, kdo je táta a co znamená." Anebo: "Celé rodině upadají ruce a nohy a umírat budete ve velkejch bolestech a chudobě." "Nakonec táta zvolil sebelitovací verzi pomsty a nechal se vyfotit v teplákách u jakési boudy, kterou si nejprve pronajal a potom koupil za 820 tisíc." K tomu Jan Nedvěd ještě tvrdil, že je na mizině a chudoba ho dohnala až sem do této boudy. Přitom vlastnil na pražském Spořilově dům za několik milionů, chatu na Sázavě a dva luxusní vozy. "Jeho příjem nikdy nespadl pod 60 tisíc korun měsíčně," říká Nedvědův syn, jehož otec si podle něj běžně vydělá 100 až 200 tisíc měsíčně. "A když se nechal táta vyfotit před tou rozbořenou boudou s prázdnou flaškou v ruce, klesl u mě na tu nejspodnější Úroveň. Strašně jsem se za něj styděl."

Písničkář Jan Nedvěd je vážně nemocný. "Konečně jsem zjistil, co to ta hraniční porucha osobnosti vlastně je. Léčení je těžké a trvá léta, prý se ale člověku značně uleví už při prvním sezení. Jenže my nevíme, jak na to, aby se táta chtěl léčit," snaží se pochopit tátovy trable Nedvědův syn.

Jeho otec prý udělal pouze jediný krok, a to že denně bere utlumující Xanax. "To je ale v pořadí už dvanáctý prášek, který otec od mrtvice denně bere. Problém nevyřeší," zoufá si syn Jan a dodává: "Pokud se táta dá na léčení a bude se o to snažit, přísahám, že budu nejšťastnější na světě, stejně jako moje máma a sestra. A určitě i tátův bratr František Nedvěd, který si musel za těch 30 let koncertování protrpět své. Otec je k nám krutý, přesto ho miluju a strašně si přeju, aby dostal rozum a šel k psychiatrovi. Je to přece můj táta - a táty si člověk nevybírá."

Autor: Michaela Remešová, Dalibor Mácha (28. 11. 2005)

Zdroj: http://www.blesk.cz/Clanek39965.htm

_______________________________________________________________________________
Poznámka:

Porucha osobnosti

(psychopatie dle starší nomenklatury) v důsledku pro ni charakteristické snížené sociální adaptivity vede často k tomu, že její nositel není dostatečně motivován respektovat společenské normy včetně trestního zákona.

- porucha, která postihuje celou osobnost člověka
- vlivy jsou genetické a sociální
- na první pohled se člověk jeví jako normální osobnost

Víceméně trvale změněné povahové a charakterové vlastnosti individua - psychická karikatura osobnosti - některé povahové vlastnosti jsou vystupňované, některé potlačené a některé Úplně chybějí.

Chování těchto lidí připomíná chování hysteriků nebo schizofreniků, ovšem zde se jedná o poruchu vzniklou na endogenním základě, která se v nejtěžších případech dotýká jádra osobnosti.

Psychopatická povaha není chorobou ve vlastním slova smyslu, znamená pro jejího nositele minus, zejména ve vztahu k lidem, není to jen v tom, že se psychopati jeví svému okolí jako podivíni, ale svým chováním nepříznivě ovlivňují celé okolí, vytvářejí atmosféru nepříjemného napětí a konfliktů, někteří jsou popudliví, výbušní, explozivní, ve všem vidí Úmyslnou neochotu, lhostejnost, každá maličkost je přivádí do afektu zlosti - křičí, rozbíjejí předměty, bouchají do stolu atd., nebo jsou mrzutí, urážliví, cítí se ukřivdění a odstrčení, jiní jsou zase velice přecitlivělí, všechno v životě u nich vyvolává obavy, vše považují pro sebe za nepříznivé. Znají své slabiny a někteří, odvážnější, se snaží různým způsobem zamaskovat svou chybu, například nepřiměřenou energičností, tato skupina psychopatů je v životě neškodná, neškodí jiným, ale neprospívají ani sobě, jsou nepraktičtí, slabí a málo produktivní. Jejich opakem jsou psychopaté citově chladní, systematicky, s chladným rozmyslem jdoucí za svým cílem bez ohledu na ostatní, v osobním a společenském životě jsou suchopární, tvrdí, nepřipouštějí a nechápou citové zájmy druhých. pracovně bývají obyčejně velice výkonní, často však, když jde o vedoucí pracovníky, požadují podobný přístup i od druhých, obvykle jsou však jejich cíle osobní, například finanční zisky, vedoucí postavení apod. Je to především defekt charakteru, který výrazně zhoršuje společenskou adaptaci psychopatů, a to často v nápadném rozporu s dobrou, až nadprůměrnou inteligencí, pro psychopaty je příznačné, že se sami nepovažují za nemocné, a proto ani nevyhledávají lékaře, své jednání považují za správné a při konfliktech zejména v rodině nebo na pracovišti obviňují druhé ze situace, kterou vytvořili sami.
« Poslední změna: Květen 02, 2007, 19:18:18 odpoledne od J.S. »
IP zaznamenána
         Vaše IP adresa, prohlížeč a operační systém:                  

J.S.

  • Amatérský pisálek
  • Globální Moderátor
  • Ultrasuperčlen
  • *****
  • Oblíbenost: +551/-25
  • Offline Offline
  • Příspěvků: 1067
  • F. Schiller (1759-1805): Život znamená snít.
Re: Psychologie
« Odpověď #2 kdy: Leden 14, 2008, 17:04:10 odpoledne »

IP zaznamenána

                                                                            J.S.

Míla

  • Host
Re: Psychologie
« Odpověď #3 kdy: Únor 06, 2008, 12:45:55 odpoledne »

Prosím o radu. Můj muž vysoce morální po celý život,uznávaný lidmi,se v  57 letech zbláznil a našel si milenku. To by samo o sobě nebylo až tak nepochopitelné,vzhledem k tomu,že já jsem nebyla zrovna typ ženy,která se svým mužem ve všem souhlasí,byla jsem dominantní  a poroučivá.Přesto si dovoluji tvrdit,že jsem nikdy se svým mužem nemanipulovala. Co se týče sexu byl a je náš vztah téměř ideální,co se týče milenky se kterou má sex po kolika měsících je velmi neuspokojivý.Téměř žádná erekce,žádný orgasmus,k sexu dojde jen kvůli tomu ,aby jí udělal radost a po minutě či dvou erekce opadne Úplně Říká,že jsem velmi sexuálně přitažlivá,tisíckrát krásnější a přitažlivější než ona.Milenka,v současné době již daleko více přítelkyně a kamarádka je totiž žensky mazaná a souhlasí s ním se vším co řekne. Což já,přesto,že vím,že mě opět označí jako nepříjemnou nedokáži.Ale co je horší či spíše hrozné je fakt,že tato žena je velmi nemorální ,asociální typ,nepracuje léta,když náhodou tak dva dny,potom jde na kontrolku a když už to nejde dále protahovat ,tak je zase bez práce,tudíž i bez nejmenšího příjmu. Přesto ji málokdy muž označí jako lenivou,přičte jí vše co se přičíst dá,mě naopak. Tedy uzná,že jsem velmi pracovitá,což ani jinak nejde,protože práci kterou ona osoba udělá za rok,já stihnu za dva dny.Ve městě má velmi špatnou pověst,je označována jako, ropucha,,vydra,Švejkova příslušnice nejstaršího řemesla,kolo by si o ní nikdo neopřel.
Vzhledem k tomu,že tato osoba má tak značně asociální jednání,vyplývá z toho i řada pochopitelných problémů,které kvůli tomu nastanou.V první řadě to je ta věc,že jako neplatička nájemného byla vystěhována z městského bytu a kdekoliv potom byla ubytována díky mému muži,tak byla vyhozena a jak jinak "vinu na tom nikdy nenesla. V současné době ji bez mého vědomí a souhlasu a našich dětí umístil do garáže před domem,kde se myje v lavoru,pere si v tom věci,potřebu koná do kbelíku  a jiné odporné věci.Vyprat si u nás nesmí,všichni se jí štítíme a říkáme ji plným právem zavirovaná lehká žena (povolání).Měla u nás být jen maximálně týden,je z toho už šest neděl a bydlení v nedohlednu,leda tak ještě na zahradě v autě,kde také strašila  na podzim.Dělá to všechno schválně,aby byla mému muži nablízku a čeká,že mně vyplivnou nervy a psychicky se zhroutím. To první se jí čas od času podaří,to druhé těžko.Přesto,že muž by s ní jak 99% říká žít nechtěl,tak kdykoliv se k němu obrátí o pomoc vyhoví a nehledě na přání a prosby celé rodiny udělá vše,aby jí přání splnil. V současné době se o něm pochopitelně mluví s pohrdáním,děti se stydí,ptají se jich jestli nemá nádor na mozku. Nemohu říct,že by byl do ní zamilovaný,má ji rád jako osobu,která ač jde"" přes mrtvoly" za svým cílem,k němu se chová podlézavě,Úlisně,čas od času ale vyplivne i jí trpělivost a je agresivní,zlostná atd. Manželovi ve svých padesáti letech píše idiotské básničky,načmárané na kouskách ušmudlaného papíru na Úrovni desetiletého děvčete. Řadu let se léčí na psychiatrii,jak je vidět bezvýsledně,ale v současné době by tu léčbu měl podstoupit i můj muž.Říká,že jsem s ním celý život manipulovala,jedině kdo to dělá je ona ženská. Prosím,poračte mi co mám dělat,i když chápu,že je tady každá rada drahá. Dokud on bude na černé říkat bílé,na zlo dobro( a co nejhůř,on tomu i věří),tak to půjde těžko. Stěžuje si na zdravotní problémy,že za pár dní zemře,mně ale jeblíže nespecifikuje.Mockrát Vám děkuji za Vaši odpověč.Míla
IP zaznamenána
 

Stránka vytvořena za 0.924 sekund, 23 dotazů.