Grygovské otevřené fórum

Prosíme přihlašte se nebo zaregistrujte.

Přihlašte se svým uživatelským jménem a heslem.
Pokročilé vyhledávání  

Autor Téma: zajímavý článek  (Přečteno 4170 krát)

0 uživatelů a 1 Host prohlíží toto téma.

Svaťa Dysmas

  • Mladší člen
  • **
  • Oblíbenost: +27/-49
  • Offline Offline
  • Příspěvků: 58
zajímavý článek
« kdy: Červen 14, 2010, 22:24:28 odpoledne »

JAK VIDĚT SVĚT V RŮŽOVÝCH BARVÁCH
Návod na vymýcení homofobie kritizují rodiče i odborníci

,,Píše se rok 2085. Lidé spolu standardně žijí v homosexuálních
svazcích. Zdá se, že dokonce převážně. Dlouholetí partneři Marek
a Zdeněk si spolu vyrazili na večeři. Hezky se oblékli a sluší
jim to. Marek občas pohladí Zdeňkovi ruku. Zdeněk si však náhle
všímá dívky, která míří k vedlejšímu stolu za svojí přítelkyní.
A je vzrušen. Nerozumí tomu. Je vyplašen. „Bože, na co myslí?
Je asi úchyl! Proboha, co to jen dělá? Proč se nemůže od toho
pohledu odpoutat? Vždyť kouká na holku! No to snad ne.“

To není výňatek z anotace obsahu
futurologické sci-fi . Jde o součást
publikace nazvané Homofobie
v žákovských kolektivech
s podtitulem Homofobní obtěžování
a šikana na základních
a středních školách – jak se projevuje
a jak se proti ní bránit. Vydal ji
Úřad vlády ČR jako aktivitu Rady
vlády pro lidská práva ve spolupráci
s MŠMT. Autorkou první
teoretické části je Irena Smetáčková
z Katedry psychologie Pedagogické
fakulty Univerzity Karlovy
(UK), jež zároveň externě působí
na Katedře genderových studií Fakulty
humanitních studií UK. Tvůrcem
doprovodných didaktických
aplikací je Richard Braun, školní
psycholog a klinický psycholog na
Infekční klinice Fakultní nemocnice
Na Bulovce, který se specializuje
na šikanu a problematiku homosexuality.
V příručce je homofobie defi -
nována jako negativní postoje vůči
homosexuálním, bisexuálním a transsexuálním
lidem. Zároveň se zde však
upozorňuje na to, že podle určitých
výkladů je tento výraz považován za
etymologicky nesprávný. Doslovně totiž
slovo homofobie znamená strach ze
stejného. V tomto případě jde ale paradoxně
naopak o strach či nelibost při
setkání s odlišným. Je však zřejmé, že
i přes vědomí tohoto rozporu to autorům
v dalším používání diskutabilního
termínu nijak nepřekáží…
Výzva k amatérské výchově
Příklad vybraný do úvodu tohoto
článku pochází z druhé, tedy praktické
části materiálu, jejíž náplní jsou diskuzní
témata a hry s psychologickým obsahem
i další techniky práce ve třídě. Cíl?
Převychovat žáky tak, aby homosexualitu
a další minoritní projevy sexuality
začali vnímat jako rovnocenné s heterosexuálními
projevy. Homofobie je podle
autorů sociální fenomén, který má původ
v takzvaně genderovém uspořádání
společnosti. To spočívá v představě, že
tradiční společnost se rozděluje na svět
mužů a žen. Představa generalizace
mužských a ženských vlastností je ale
podle publikace předsudkem.
„Genderový přístup k sexualitě je nesmyslný.
Jde o módní přístup v určitých
kruzích psychologů a sociologů. Příčinou
je mimo jiné i působení Evropské
unie. V Bruselu tvrdí, že je potřeba děti vychovávat neutrálně – už od mateřské
školy jim dávat obojí hračky, tedy jak pro
chlapce, tak pro dívky,“ komentuje JAROSLAV
ZVĚŘINA, přednosta Sexuologického
ústavu 1. Lékařské fakulty UK
a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze
a předseda Sexuologické společnosti.
Samotnou příručku pak jednoznačně
odsuzuje: „Vést děti ke vnímaní homosexuality
tak, jak je to prezentováno v pu-blikaci, se mi hrubě nelíbí. Ani jednu
z navrhovaných praktik k výchově dětí
bych rozhodně nedoporučoval ve třídě
realizovat! Amatérské pokusy diskutovat
o tak minoritní problematice, považuji za
extrémně nebezpečné. Děti si pak z takové
debaty vezmou něco úplně jiného,
než jim kantor chtěl sdělit. Příklad s vizí
v roce 2085 je naprostá hloupost! Chápu
úmysl – ukázat to, jak se homosexuál
cítí ve většinové heterosexuální společnosti.
Heterosexualita však bude
vždy zcela dominantní. Homosexualitu
proto nelze klást na roveň
heterosexualitě. Homosexuální
problémy se týkají jen dvou
až tří procent populace – nejde
tedy ani o ona běžně uváděná
čtyři procenta.“
Šikana, jež není
zdokumentována
Nesmíme ale zapomínat, že
téma má dvojí rozměr – vnímání
sexuální minority a jeden
z projevů školní šikany. Předním
odborníkem na šikanu je
u nás MICHAL KOLÁŘ, etoped
a tvůrce prokazatelně účinného
systému boje s ní. M. Kolář je sice
k příručce vstřícnější, přesto ji považuje
za problematickou. „Z publikace je patrná
dobře míněná průkopnická snaha
upozornit na vážný tabuizovaný jev.
Genderový přístup je však politizací daného
tématu. Problém je také v tom, že
metody práce se doporučují všem učitelům.
Ti by je však neměli praktikovat
bez předchozího školení v oblasti práce
se školní šikanou,“ analyzuje M. Kolář.
Nabízí se také otázka, jestli je homofobní
šikana skutečně závažným a častým
projevem. I. Smetáčková v příručce
přiznává, že konkrétní případy nejsou
zdokumentovány nebo medializovány.
To ale neznamená, že by v českých ško-lách neexistovaly, dodává. Že by něco
jako homoparanoia? Zdá se, že nikoliv.
„Znám řadu případů homofobní šikany.
Několik z nich jsem i řešil. Jeden
z nejvážnějších případů byl, kdy agresoři
spolužákovi nadávali jako buzno
a podobně a nutili ho pod pohrůžkou
násilí provádět i homosexuální hrátky,
které natočili a dali na internet. Oběť
šikany pak měla vážné psychické problémy.
Homofobní projevy v kombinaci
s kyberšikanou jsou stále častější. Žádný
výzkum v této oblasti však neexistuje
– jde o skrývanou, citlivou záležitost,“
sděluje M. Kolář.
Celá situace je o to komplikovanější,
že jednak může jít o projevy šikany vůči
skutečně homosexuálně orientovaným
jedincům v třídním kolektivu, jednak
vůči heterosexuálním žákům, kdy jsou
vulgarizovaná označení homosexuálního
charakteru využívána jako záměrně
lživá a sloužící k ponížení. Příručka doporučuje
trestat i nadávky či jen verbální
poznámky, které jsou zesměšňující
nebo urážlivé.
„Chtít trestat žáky za verbální projevy
údajné homofobie je hrozný požadavek.
Zvlášť kdyby se to týkalo takových běžných
nadávek jako buzna – tak si přece
kluci říkají zcela běžně. Akorát je na to
upozorníme a nadávky tohoto typu naopak
ještě více vzrostou v oblibě,“ oponuje
J. Zvěřina.
Korespondence
na základě povrchní četby
Publikace také doporučuje pracovat
s rodiči žáků – škola by pro ně měla realizovat
doslova školení o homofobii. To,
že příručka některé rodiče již oslovila,
ale jinak, než si představovali její tvůrci
a MŠMT, budeme nyní ilustrovat na
konkrétním příkladu.
Před pár dny se na naši redakci obrátil
DAVID LOULA (z obce Vojnův Městec,
jež se nachází nedaleko Žďáru na Sázavou),
a to právě v roli rodiče. Předložil
nám zajímavou korespondenci s příslušnými
státními úřady.
Nejdříve se D. Loula koncem února obrátil
na MICHAELA KOCÁBA, tehdejšího
ministra pro lidská práva a národnostní
menšiny. V otevřeném dopise mimo jiné
píše: „Pane ministře Kocábe, rozhodně
protestuji proti zavedení zmíněné publikace
do českých škol. Připomínám,
že o takových závažných změnách ve
výchově dětí na školách musí vědět rodiče
dětí a školské rady se k tomu musí
vyjádřit! Chci věřit, že pravda a zdravý
rozum v této věci zvítězí nad demagogií
a rafi novanou lží. Nesouhlasím s praktikováním
trestů na dětech pro jejich otevřeně,
svobodně a slušně vyjadřovaný
odpor proti homosexualitě, bisexualitě,
transsexualitě, pedofi lii, zoofi lii, nekrofi -
lii a dalším zvrhlostem.“
Odpověď pan Loula obdržel za měsíc,
ovšem nikoliv od ministra Kocába,
ale od KLÁRY LAURENČÍKOVÉ, vrchní
ředitelky sekce speciálního vzdělávání
MŠMT. Ta k publikaci dokonce napsala úvod a ve svém dopise panu Loulovi
ji tedy pochopitelně obhajuje. „Nedomnívám
se, že rozšiřování příručky pro
pedagogické pracovníky s informacemi
o nebezpečném společenském
jevu, který může vyústit v násilí a šikanu,
je praktikováním trestu na dětech.“
Zdá se, že K. Laurenčíková zapomněla,
jak je v publikaci po trestání skutečně
voláno. Doslova je zde uvedeno: „Pokud
se obtěžování prokáže, je nutné
ty, kteří se ho dopouštěli, potrestat.“
D. Loula ředitelku Laurenčíkovou v reakci
na její odpověď začátkem dubna
na tento fakt upozorňuje. A zdůrazňuje,
že bude s podobně smýšlejícími
rodiči usilovat o stažení publikace ze
škol. Další etapou v tomto korespondenčním
dialogu je v polovině května
konečně odpověď M. Kocába, nyní již
ne jako ministra, ale zmocněnce vlády
pro lidská práva. Ten tvrdí, že příručka
vychází ze stávajících RVP. „Publikace
tedy neiniciuje žádné změny ve výchově
a v žádném případě nezavádí praktikování
žádných trestů na dětech.“ Že
by opět nepozorná četba? V každém
případě je exministr Kocáb přesvědčen,
že příručka „přispěje k vytvoření
bezpečného a tolerantního prostředí
na školách“.
Změňme cítění!
Zdá se, že prostředkem k vytvoření
tohoto ideálu tolerance má být i manipulace
s emocemi žáků. „Celou příručkou
se line snaha o převychování heterosexuálů
nejen v tom smyslu, aby byli
k sexuálním menšinám tolerantní (proti
tomu nic nemám), ale aby i změnili své
negativní cítění vůči těmto jevům!“ říká
pro UN D. Loula.
Na doklad tohoto tvrzení je možné
uvést například následující pasáž
z dané publikace: „Když se dospívající
setkají poprvé s homosexuálními, bisexuálními
či transsexuálními lidmi, může
to v nich vzbudit překvapení a rozpaky.
V jejich důsledku se pak mohou setkání
s těmito lidmi stranit, avšak ne proto, že
by k nim cítili averzi, ale kvůli vlastním
pochybnostem. Takové chování má samozřejmě
také negativní dopady a nelze
jej akceptovat, ale protože nevyplývá
přímo z homofobie, je snazší žáky/
žákyně prostřednictvím kvalitní výuky
dovést k jeho změně.“
„To, že heterosexuálové cítí rozpaky
nad homosexuálními projevy, je zcela
přirozené. Já je cítím také. Absolutně
nelze podpořit představu na převýchovu
dětí v oblasti jejich cítění,“ hodnotí
tuto pasáž docent Zvěřina a zároveň
upozorňuje na odborný diletantismus:
„Autorka chybně zachází s odbornými
pojmy a nesprávně je kombinuje. Transsexualita
je duševní porucha – nejde
o normu!“
To, aby se problematika homofobie
stala předmětem skutečně odborné
diskuze a zkoumání, nikoliv jen autoritativním
lobby ideologicky orientovaných
skupin prostřednictvím státních úřadů, požaduje i pan Loula: „Jde mi
nyní především o to, abych na daný
problém upozornil pedagogy, psychology
a sociology. Ti by se jím měli začít
seriózně zaobírat. Měli by si položit
otázku, jestli jde skutečně o prevenci
před šikanou, anebo spíš o propagaci
homosexuality, bisexuality a transsexuality.
Autoři příručky se snaží relativizovat,
nebo dokonce stírat rozdíly mezi
mužem a ženou. Podle statistiky, vyplývající
z jednoho výzkumu, 70 procent
českých mužů považuje homosexualitu
za nepřirozenou. U žen je to ale přesně
obráceně, tedy že jen 30 procent vnímá
homosexualitu jako nepřirozenou.
A když se ministerstvo školství obrací
na školy, oslovuje tak převážně učitelky,
kterých je u nás nepoměrně více.
Cílem zastánců genderové ideologie
je rozložit heteronormativ. Kde se pak
stanoví nová hranice? Myslím, že poté
již jen stěží budeme čelit tlaku pedofi lů,
zoofi lů nebo nekrofi lů. Máme tedy další
důvod pro to, aby ve školách působilo
více mužů.“
Učitelé
jako mravnostní policie?
Příručka vybízí k praktikování dalších
postupů při realizaci vytyčených cílů.
To znamená, že nestačí jen informovat
žáky o genderově korektním chování
a nehomofobní komunikaci, ale je také
potřeba, aby učitelé aktivně zjišťovali
postoje a zkušenosti „všech žáků/žákyň
s homofobním obtěžováním a šikanou,
tj. nespoléhat se jen na to, že si vyučující
takového chování všimnou nebo že
se s ním přijdou studující svěřit“. Problematika
homofobie by měla být probírána
jak v tematicky zaměřených seminářích,
tak zahrnuta zároveň do výuky
různých předmětů.
„Myslím si, že je v prvé řadě právem
rodičů určovat svým dětem podobu sexuální
výchovy, a nikoliv lidí, kteří své
závěry stavějí na vědecky nepodložené
genderové ideologii. Kdyby se škola, do
které chodí mé děti či děti řady lidí (jež
mají na tuto problematiku stejný názor
jako já), rozhodla pro zavedení výuky
podle dané příručky, museli bychom je
dát na školu jinou. Navíc jsou ve školách
tisíce věřících učitelů, kteří, pokud
by byli nuceni vyučovat podle této
ideologie, museli by kvůli svému přesvědčení
ze škol odejít,“ tvrdí D. Loula
a pokračuje: „Zdá se mi, že ministerstvo
školství jedná v poslední době rozporuplně.
Na jednu stranu zveřejní koncept
etické výchovy vycházející z tradičních
hodnot, na druhou stranu podporuje
genderovou ideologii, jež je v jeho přímém
rozporu. Znám plno rodičů, kteří
s příručkou nesouhlasí. Když jsem se na
postoj k materiálu ptal i některých komunálních
politiků, vůbec netušili o její
existenci a poté, co si ji prostudovali,
byli zděšeni! Nyní počkáme a po volbách
se obrátíme na nového ministra
školství a budeme dále žádat o stažení
této publikace.“ ■

LUKÁŠ DOUBRAVA 
IP zaznamenána
 

Stránka vytvořena za 0.092 sekund, 23 dotazů.