Oddech > Zájmy a zajímavosti

Jazykový koutek

(1/5) > >>

J.S.:
Denně se přesvědčuji o tom, že zachovávat všechna složitá pravidla českého pravopisu je téměř nemožné. Občas mne přinutí některá záhady češtiny nahlédnout do pravidel českého pravopisu. A tak mne napadlo, že by bylo dobré mít je hned po ruce, to přímo ve fóru.

Pro sebe i pro ty, kteří jsou v tomto směru zvědaví jako já, jak se co správně podle pravidel píše, jsem zavedl tento koutek. Text příspěvků je převzat z různých internetových zdrojů, převážně z www.pravidla.cz a materiálů Ústavu pro jazyk český AV ČR.

Jednolivá slova, se kterými si člověk není jist, může zadat do vyhledávače slov:
http://www.pravidla.cz/index.php?SID=vu0osnqkaqqnid0gtg0j7cj0k7

J.S.:
Psaní y - i

1. a) Po písmenech h, ch, k, r, označujících tzv. (pravopisně) tvrdé souhlásky, se píše y (ý); např. hynout, hýbat, chytat, nachýlit, kynout, kýta, ryba, rýč; ťuhýk, měchýř, žákyně, rorýs; nohy, měchy, vlaky, hry; drahý, suchý, měkký, dobrý;

b) y (ý) se píše také po písmenech d, t, n, pokud se jimi označují souhlásky tvrdé [d], [t], [n]; např. dychtit, dýha, ty, týkat se, nynější, nýbrž; hrady, rudý, boty, stý, brány, věrný.

Pozn. Toto pravidlo není závazné pro slova zvukomalebná, např. kikirikí vedle kykyryký, hihihi.

2. a) Po písmenech ž, š, č, ř, j a zpravidla i po c, která označují tzv. (pravopisně) měkké souhlásky, se píše i (í); např. živý, žít, široký, šíp, čistý, čípek, hřib, říkat, jitro, jízda, cizí, cítit; družice, sušit, lučina; muži, běží, kaši, sluší, oči, mlčí, bratři, dobří, hraji, mají, chlapci, vedoucí;

b) i (í) se píše také po písmenech d, t, n, pokud se jimi označují souhlásky měkké [č], [ť], [ň] (které se jinak píšou s háčkem, jako čábel, rtuť, kůň); např. divoký, dítě, tisk, tíseň, nitka, vnímat; Miladin, mladík, tetin, proutí, vinice, zedník; hadi, mladí, kosti, svítí, (na) kameni, nemocní.

3. Po písmenech b, f, l, m, p, s, v, z, označujících tzv. (pravopisně) obojetné souhlásky, se píše jednak i (í), jednak y (ý). O tom, kdy psát y (ý), platí tato pravidla:

1. V kořenech slov domácích se píše y (ý) ve slovech dále uvedených (a v jejich tvarech) a ve slovech, která jsou od nich odvozená nebo jsou s nimi příbuzná. (Výčet slov odvozených a jmen vlastních není vyčerpávající.)

by,bý: být (bych, bys, by, bychom, byste, abych, abys, aby, bývalý, byt, bytná, bytový, bytelný, bytost, bydlit, bydliště, obydlí, bydlo (tj. příbytek, živobytí), dobýt, dobyvatel, dobytek, dobytče, dobytkářství, nabýt, nabývat, nábytek, obývat, obyvatel, obyvatelstvo, odbýt, odbyt, neodbytný, pozbýt, přebýt, přebývat, přebytek, přibýt, přibývat, příbytek, ubýt, ubývat, Úbytek, zbývat, zbytek, zabývat se), obyčej (obyčejný), bystrý (bystře, bystrost, bystřina, Bystřice), bylina (býlí, býložravec, černobýl, zlatobýl), kobyla (kobylka, Kobylisy), býk (býček, býčí, býkovec), babyka; Bydžov, Přibyslav, Bylany, Hrabyně; Zbyněk.

Pozn. Ale bít (tlouct), bidlo (tyč, žerč).

ly,lý: slyšet (slyšitelný, slýchat, nedoslýchavý), mlýn (mlynář, mlýnice), blýskat se (blýsknout se, zablýsknout se, blýskavice, blýskavý, blyštět se), polykat (zalykat se), vzlykat (vzlyknout, vzlyk, vzlykot), plynout (uplynout, rozplynout se, rozplývat se, splynout, splývat, oplývat, vyplývat, plynulý, plyn, plynný, plynárna, plynoměr, plynojem), plýtvat, lysý (lysina, lyska, Lysá, Lysolaje), lýtko, lýko (lýčí, lýčený (tj. lýkový), lýkovec, lýkožrout), lyže (lyžovat, lyžař), pelyněk, plyš, slynout, plytký, vlys (vlýsek, vlysový); Volyně.

Pozn. Ale mlít, líčený (předstíraný, strojený), vlis (k vlisovat), lísat se, lišaj, lišej, ližina (trámec, podklad pod břemeno).

my,mý: my (zájmeno 1. os. č. mn.), mýt (mycí, myčka, umýt, umývat, umývadlo i umyvadlo, umývárna i umyvárna, pomyje, mýval, mýdlo, mydlit, mydlář, mydlina), myslit i myslet (mysl, myšlenka, pomyslit i pomyslet, pomýšlet, přemýšlet, vymyslit i vymyslet, vymýšlet, výmysl, Úmysl, usmyslit si i usmyslet si, smýšlení, smyšlenka, smysl, smyslný, nesmyslný, průmysl, myslivec, myslivna, Nezamysl, Nezamyslice, Přemysl), mýlit se (mýlka, mylný, omyl, zmýlená), hmyz (hmyzí, hmyzožravec), myš (myší, myšina), hlemýžč, mýtit (mýtina, vymýtit, vymycovat), zamykat (odmykat, nedomykat, vymykat se, výmyk, přimykat se), smýkat (smyk, smýčit, smyčec, smyčka, průsmyk), dmýchat (rozdmýchat, dmychadlo i dmýchadlo), chmýří, nachomýtnout se (ochomýtat se), mýto (mýtné, Mýto), mykat (mykaný), mys, sumýš; Litomyšl, Kamýk.

Pozn. Ale mi (3. p. os. zájmena já), mít (být vlastníkem).

py,pý: pýcha (pyšný, pyšnit se, zpychnout, pýchavka, pych, přepych, Přepychy), pytel (pytlovina, pytlák, pytlačit), pysk (pyskatý, ptakopysk, Solopysky), netopýr, slepýš, pyl (opylovat), kopyto (sudokopytník), klopýtat (klopýtnout), třpytit se (třpyt, třpytivý, třpytka), zpytovat (jazykozpyt, nevyzpytatelný), pykat (odpykat), pýr (pýřavka), pýří, pýřit se (zapýřit se, pýřivý, čepýřit se), pyj; Chropyně, Pyšely; Spytihněv.

Pozn. Ale píchat (bodat), pisk (pískot; základ ptačího pera).

sy,sý: syn (synovský, synovec, zlosyn), sytý (sytost, dosyta, nasytit, nenasytný), sýr (syreček, sýrař, sýrárna, syrovátka), syrový (syrovinka), syrý (tj. syrový), sychravý (Sychrov), usychat i usýchat (vysychat i vysýchat), sýkora (sýkořice), sýček, sysel, syčet (sykat, sykot), sypat (sypký, sýpka, sypek, nasypat, násyp, násypný, osypaný, vysypat, zasypat, zásyp); Bosyně.

Pozn. Ale sirý (osiřelý), sirup, sirob, sípat (chraptět), sivý (šedivý).

vy,vý: vy (zájmeno 2. os. č. mn.), vykat, vysoký (vysočina, Vysočany, vyšší, výše, výška, výšina, povýšit, vyvýšit, vyvýšenina, zvýšit, převyšovat, Vyšehrad), výt (zavýt), výskat (výskot, zavýsknout), zvykat (zvyk, zlozvyk, zvyknout, zvyklost, navykat, navyknout, návyk, odvykat, odvyknout, obvyklý), žvýkat (žvýkací, přežvykovat, přežvýkavec, žvýkačka), vydra (vydří, vydrovka, Povydří), výr (pták), vyžle, povyk (povykovat), výheň, cavyky, vyza; Vyškov, Výtoň.

Pozn. Ale vír (krouživý pohyb vody nebo vzduchu), vískat (probírat se někomu ve vlasech), vít (vinout), vížka (věžička); Vizovice.

zy,zý: brzy, jazyk (jazýček, jazykozpyt, jazykověda, dvojjazyčný, jazylka), nazývat (se) (vyzývat, vyzývavý, vzývat, ozývat se); Ruzyně.

Pozn. Ale brzičko (je odvozeno příponou -ičko), zívat (Únavou, touhou po spánku), nazívat se (mnoho zívat).

Po písmenech f, c se v základech domácích slov y (ý) nepíše.

Pozn. Vlastní jména, zvl. příjmení, se pravopisným pravidlům, a tedy ani pravidlům o psaní i (í) a y (ý) vždy nepodřizují; tak vedle Syrovátka je i Sirovátka, Zíval i Zýval, Zima i Zyma, Mlynář i Mlinář apod.

2. V předponě vy-, vý- se píše y (ý). Např. vyslechnout, vyvařit, vyvářka, vyzděný; výslech, výstava, výborný, výzkumný atd.

Pozn. Ale visutý (visící, např. visutá hrazda).

3. Přípony s y (ý) jsou nečetné. V převážné většině přípon u odvozovaných slov se píše i (í) měkké. Např. -ice (pravice), -ička (včelička), -ík (balík), -ín (vltavín), -ina (vzteklina), -inka (syrovinka), -írna (papírna), -íř (šermíř), -isko (letovisko), -iště (učiliště) atd.

4. V koncovkách podstatných a přídavných jmen se řídí psaní i (í) a y (ý) po souhláskách obojetných v zásadě podle toho, patří-li jméno ke vzoru tvrdému, nebo ke vzoru měkkému.

a) V koncovkách podstatných jmen vzorů muž, stroj; růže, píseň, kost; moře a stavení se píše vždy jen měkké i, í: učiteli, Francouzi, penězi, jeteli, košili, košilí, větvi, větví, větvích, obuvi, obuví, poli, polí, polím, polích, obilí, obilím; větvemi, stepmi, soukolími.

V koncovkách podstatných jmen vzorů hrad, žena a město se píše tvrdé y: duby, domy, stavby, lampy, slovy, mýdly kromě koncovky -ích v 6. p. č. mn. u některých podst. jmen vzoru hrad, např. lesích, sklepích, kostelích, a koncovky -ami v 7. p. č. mn. vzoru žena, např. ženami, vrbami.

V koncovkách podstatných jmen vzoru pán se píše měkké i v 1. a 5. p. č. mn.: lvi, holubi, orli, chlapi, psi, plazi; měkké i je také v koncovce 3. a 6. p. č. j. -ovi: chlapovi, psovi. Tvrdé y se píše ve 4. a 7. p. č. mn.: lvy, holuby, orly, chlapy, psy, plazy.

Pozn. Také podstatná jména vzoru hrad zakončená na c mají v koncovce -y, např. tácy, puncy, nespisovné placy, kecy aj.

b) V koncovkách přídavných jmen vzoru jarní se píše vždy jen měkké -í: holubí, sokolí, čapí, psí, soví, kozí, holubího, sokolímu, psích, kozími; cizí, ryzí ap. - V koncovkách přídavných jmen vzoru mladý se píše tvrdé -ý: veselý (člověk), bílý (mrak), veselým (hochem, hochům, ženám, děvčatům), veselých (hochů, hoších, žen, ženách, děvčat, děvčatech). V koncovce 7. p. č. mn. -ými se píše po m měkké i: veselými (hochy, chlapci, ženami, dětmi, písněmi, děvčaty).

Podobně je tomu i v koncovkách přídavných jmen přivlastňovacích, např. otcovým (bratrem, bratrům, kabátům, sestrám), otcových, otcovými.

V tvarech 1. a 5. p. č. mn. mužského rodu životného se píše -i, -í: veselí (hoši), hoši se vrátili zdraví a veselí (viz § 13 a násl.); otcovi bratři, Jiráskovi "Psohlavci", mladí manželé Novákovi.

5. Psaní -i a -y v 1. p. č. mn. přídavných jmen a v příčestích (v č. mn. minulého času a v jiných složených tvarech slovesných) slouží jako prostředek mluvnické shody přísudku, resp. doplňku s podmětem.

Platí zde tato pravidla:

A. 1. Je-li podmětem jméno mužského rodu životného v množném čísle, píše se v koncovkách příčestí a jmenných tvarů přídavných jmen -i.

Např.: Účastníci zájezdu se vrátili z hor do hněda opáleni. Nejlepší absolventi školy byli vyznamenáni. Naši přátelé nám dobře poradili. Zvědové přinesli důležité zprávy. Hoši se rozběhli bosi po louce.

Platí to i v případech, kdy je v podmětu užito podstatného jména mužského rodu v tvaru životném, ale označujícího věci neživé, např. Na dvoře stáli dva obrovští sněhuláci. Hadroví strašáci se kolébali ve větru.

Pozn. 1. Některých jmen mužského rodu se užívá v tvarech životných i neživotných, i když označují jen věci neživé, např. slanečci i slanečky, uzenáči i uzenáče, ledoborci i ledoborce, ukazatelé i ukazatele apod. Životné tvary podstatných jmen vyžadují ve shodných tvarech jmen přídavných a příčestí měkké -i, neživotné tvary tvrdé -y. Např. Uzenáči byli na skladě vedle Uzenáče byly na skladě. Mohutní ledoborci vypluli na pomoc vedle Mohutné ledoborce vypluly na pomoc. Na poradě byli zhodnoceni ukazatelé prosperity podniku vedle Na poradě byly zhodnoceny ukazatele prosperity podniku.

Pozn. 2. U některých jmen odpovídá rozdíl mluvnické životnosti a neživotnosti rozlišení významovému. Např. Unavení nosiči odpočívali, ale Železné nosiče zrezavěly. Podobně též: Zkušení vodiči velbloudů jsou nepostradatelní při cestách, ale Kovy jsou dobré vodiče tepla. Draci z pohádky strašili chlapce ve snu, ale Kovové draky letadel ležely připraveny v tovární hale.

2. Je-li podmětem jméno mužského rodu neživotného v množném čísle nebo jméno rodu ženského v množném čísle, píše se v koncovkách příčestí a jmenných tvarů přídavných jmen -y. Např. Motory automobilů se na znamení rozběhly. Počítače se staly součástí našeho života. Na poradě vedoucích pracovníků se stanovily nové výrobní programy. Učitelky nám připravily hezký výlet. Otepi slámy se vršily ve stoh. Bezručovy Slezské písně byly přeloženy do několika cizích jazyků.

Pozn. 1. Podstatná jména rodiče, koně, lidičky mají koncovky jako neživotná, avšak shodu jako jména životná: Svědomití rodiče by to nedopustili. Čtyři vraní koně táhli kočár (ale V tělocvičně nebyly koně připraveny).

Pozn. 2. Podstatné jméno den má v 1. p. č. mn. dva tvary: dny a dni; oba však mají pouze shodu jako jména neživotná: Dny (dni) se krátily. Uplynuly tři dlouhé dny (dni). Pouze u knižního a zastaralého tvaru dnové je shoda jako u podstatných jmen životných: Krásní dnové minuli.

Pozn. 3. Podstatné jméno dítě má v j. č. tvar středního rodu, ale v č. mn. tvar ženského rodu děti, a tedy i shodu v ženském rodě, např. Děti běhaly na pláži bosy. Všechny děti se shromáždily na školním dvoře.

B. Tvoří-li podmět několik souřadně spojených jmen, řídí se psaní -i nebo -y těmito pravidly:

1. Je-li mezi podstatnými jmény alespoň jedno rodu mužského životného, píše se -i. Záleží však i na postavení podmětu vzhledem k přísudku:
a) Předchází-li podmět před přísudkem, píše se -i vždy: Otec i matka šli večer do divadla. -- Režisérka filmu a autor scénáře měli největší Úspěch. -- Tento hráč, ba celé mužstvo zklamali. -- Slepice, kuřata a kohouti utekli před psem. -- Žáci a žákyně, kteří mají výborný prospěch, byli veřejně pochváleni. -- Naši závodníci a jejich stroje budili zaslouženou pozornost. b)Následuje-li podmět za přísudkem, je možná shoda i podle nejbližšího jména několikanásobného podmětu, pokud je toto jméno v množném čísle:

Předmětem studia se staly kosatky a delfíni vedle Předmětem studia se stali kosatky a delfíni. -- Na koncert šly všechny žákyně, ale jen jediný žák vedle Na koncert šli všechny žákyně, ale jen jediný žák. -- V soutěži vystoupily pěvecké sbory i sólisté vedle V soutěži vystoupili pěvecké sbory i sólisté. Ale: Večer šli otec i matka (vedle matka i otec) do divadla.

2. Není-li mezi jmény v podmětu jméno mužského rodu životného, píše se -y (shoda je podle jména rodu mužského neživotného nebo podle jména rodu ženského):

Hřeben a žínka ležely na stole. -- Místní Úřad a vedení podniku uzavřely prospěšnou dohodu. -- Elektrotechnická fakulta ČVUT a Dům techniky se dohodly na uspořádání dne otevřených dveří. -- Krávy i všechna telata byly očkovány. -- Po skončení výstavy se stoly, křesla a židle naložily na vůz a odvezly.

Pozn. 1. Je-li v několikanásobném podmětu několik jmen rodu středního a alespoň jedno z nich v čísle jednotném, píše se pak -y (shoda je jako u neživotných jmen rodu mužského a ženského): Kotě a kuře zůstaly na dvoře samy. -- Švédsko a Finsko podepsaly dohodu o kulturní spolupráci. -- Předsednictvo vlády a jednotlivá ministerstva přistoupily k přípravě vládního programu.

Pozn. 2. Vedle toho přídavná jména a příčestí mohou ovšem mít v přísudku i tvary jednotného čísla nebo množného čísla středního rodu, pokud to podmět umožňuje: Večer šel otec i matka do divadla. -- Na uspořádání dne otevřených dveří se dohodla Elektrotechnická fakulta a Dům techniky. -- Zítra budou očkována všechna telata i jalovice.

C. Mluvnická shoda se uplatňuje vždy tehdy, nabízí-li se mluvnický rod podmětu jako zřejmý a jednoznačný. Jinak nastupuje tzv. shoda podle smyslu a psaní -i nebo -y se řídí těmito zásadami:

1. Ve větách s podmětem vyjádřeným osobním zájmenem nebo tvarem pomocného slovesa píše se -i nebo -y podle toho, zda se vztahuje k osobám rodu mužského, nebo rodu ženského, tj. uplatňuje se zřetel k přirozenému rodu podmětu:

Co (my) jsme se vás s tím natrápily! (jde-li o ženy) -- Co (my) jsme se vás s tím natrápili! (jde-li o muže a v případech ostatních).

2. Ve větách s podmětem všeobecným (jímž se rozumí "někdo, lidé") je shoda vždy podle rodu mužského životného:

Zvonili poledne. -- Otiskli to v novinách. -- Utíkal, jako by ho honili. -- Všem školám! Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy žádá, abyste oznámili výsledky zkoušek nejpozději do jednoho týdne.

3. Ve větách s podmětem slovně nevyjádřeným má přísudek shodu

a) s podstatným jménem, které se vyrozumívá jako podmět na základě toho, že je ho užito v oslovení (vyjádřeném 5. pádem podstatného jména), které věta obsahuje. Např. Kam jste se, kluci, schovali? -- Vážené posluchačky, byly jste již informovány o změněném začátku našeho pořadu? -- To jste, děti, dělaly samy?

Pozn. Hlediska uvedená v 1. a 3.a) se mohou spojovat. Např. Co jste nám, děvčata, připravily (nebo připravila)?

b) podle přirozeného rodu podmětu ve větě předcházející; pak je mluvnický vztah přísudku k podmětu volnější. Např. Na sportovním soustředění se sešla samá děvčata; brzy se navzájem poznaly a prožily krásné dva týdny (vedle poznala a prožila);

c) s podstatným jménem, kterého je užito ve větě předcházející v jiném než 1. pádě.

Např. Vedoucí pomohl mladším chlapcům postavit stany, protože to nikdy nedělali (tj. chlapci).
Často to bývá zejména u výrazů vyjadřujících množství. Např. Stovky posluchačů se sešly na náměstí, aby slyšeli (nebo slyšely) oblíbené zpěváky. -- Miliony lidí se dnes spojily, aby zachránili (nebo zachránily) život na naší planetě. -- Většina pracovnic se rozhodla odejít ze závodu, našly si totiž lepší zaměstnání. -- Skupiny dobrovolníků pracovaly celou noc, aby vyprostili (nebo vyprostily) zasypané horníky.

D. Několikanásobný podmět obsahující jména živých bytostí různého rodu může být vyjádřen též nesouřadně (zejména s předložkou s). Pokud pak jsou příčestí a jmenný tvar přídavného jména v čísle množném, -i nebo -y se píše podle obdobných zásad jako při vyjádření souřadném:

1. Podmět předchází před přísudkem: Eva s Pavlem přišli pozdě (vedle přišla pozdě). -- Eva s oběma bratry přicházeli po cestě (vedle přicházela po cestě).

Jsou-li obě jména v čísle množném, je však možná i shoda podle jména v předložkovém pádě: Výletnice s průvodci se vrátili (nebo vrátily) k odpolednímu vlaku, jen studentky se svými instruktory byli pozváni (nebo byly pozvány) na večeři do chaty. -- Všechny ošetřovatelky včetně lékařů měli (nebo měly) plno práce. -- Děvčata s hochy cvičili bosi (vedle cvičila bosa).

2. Následuje-li podmět za přísudkem, je obvyklá shoda s prvním jménem (v 1. pádě): Vrátily se už výletnice s průvodci? -- Byly už pozvány studentky se svými instruktory?

Pozn. Nechápe-li se však 7. pád s předložkou s jako součást podmětu, ale jako výraz rozvíjející slovesný přísudek (příslovečné určení), nemá vliv na shodu: Dívky s hochy závodily (= dívky závodily s hochy), podobně Děvčata s hochy závodila (= děvčata závodila s hochy). V některých případech je ovšem možné pojetí obojí.

J.S.:
Psaní ě

1. ve skupinách dě, tě, ně označuje výslovnost [č, ť, ň] + [e]; např. dělat, mládě, na hradě, tvrdě; tělo, kotě, v plotě, krutě; něco, koně, ženě, věrně;

2. a) po souhláskách b, p, v, f označuje výslovnost [j + e]; např. oběd, pěst, věda, fěrtoch; hříbě, o lípě, hravě, na harfě; ve slovech, v nichž se ke kořenu počínajícímu skupinou je- připojuje předpona ob- nebo v-, se ovšem píše -je- (nikoli -ě-); např. objevit, objet, vjezd;

b) po souhlásce m označuje výslovnost [ň + e]; např. měč, měkký, jmění, měnit se, měsíc, město; umět, tamější (odvozeno od tam příponou -ější), soukromě; mě (2. a 4. p. od já). Tam, kde je souhláska [ň] nebo [n] i v jiném tvaru slova nebo v slově příbuzném, píše se mně; např. zapomněl (pomni), rozumně (rozumný), uzemnění (uzemnit), domněnka, domnělý (domnívat se).

J.S.:
Psaní akademických titulů, vědecko-pedagogických hodností

Bc. bakalář před jménem
BcA. bakalář umění před jménem
Ing. inženýr před jménem
Ing.arch. inženýr achitekt před jménem
MUDr. doktor medicíny před jménem
MVDr. doktor veterinární medicíny před jménem
MgA. magistr umění před jménem
Mgr. magistr před jménem
JUDr. doktor práv před jménem
PhDr. doktor filozofie před jménem
RNDr. doktor přírodních věd před jménem
PharmDr. doktor farmacie před jménem
ThLic. licenciát teologie před jménem
ThDr. doktor teologie před jménem
Ph.D. doktor za jménem
Th.D. doktor teologie za jménem
prof. profesor před jménem
doc. docent před jménem
CSc. kandidát věd za jménem
DrSc. doktor věd za jménem
dr. h. c. čestný doktorát za jménem
PaedDr. doktor pedagogiky před jménem
Dr. doktor před jménem
PhMr. magistr farmacie před jménem
DiS. diplomovaný specialista za jménem


Akademické tituly, vědecko-pedagogické hodnosti:

Závaznou podobu mají ve shodě s platným zněním vysokoškolského zákona oficiální zkratky současných a v minulosti udílených vědecko-pedagogických hodností nebo akademických titulů: MUDr., MVDr., PhDr., PaedDr., JUDr., PhMr., RNDr., Ing., Bc., Mgr.; dále CSc. a DrSc. Jiným způsobem se zkracují tituly jako Ing. arch., akad. arch., ak. mal., ak. soch. aj. Zkratky vědecko-pedagogické hodnosti profesor a docent se píšou s počátečním písmenem malým (prof., doc.).

Má-li oficiální podoba zkratky velké písmeno, pak podoba s malým písmenem platí za neoficiální. Použijeme ji tehdy, nespecifikujeme-li druh doktorátu (dr. A. Vomáčková). Můžeme ji použít také ve sděleních pracovního rázu, kdy uvádíme pouhé příjmení a jeden z titulů: obraťte se na ing. Nováka; po dobu nepřítomnosti zastupuje doc. Bílou mgr. Zelená.

Zkratky titulů kandidát věd a doktor věd (CSc. a DrSc.), které se uvádějí za příjmením, oddělujeme čárkami stejně, jako bychom oddělili plná vyjádření: (zÚčastnil se také docent Nový, kandidát věd, a připomněl...) zÚčastnil se také doc. Nový, CSc., a připomněl...

Nověji se místo titulu CSc. uděluje doktorský titul, jehož zkratku slýcháme v podobě [pí ejč dý], popř. [pé há dé]. Kdybychom ho měli napsat tak, jak to odpovídá české tradici v psaní zkratek titulů, napsali bychom PhD. (pro teologii ThD.); ale v zákoně o vysokých školách je uvedena podoba Ph.D. (Th.D.).


Diplomovaný specialista:

V roce 1994 přiznalo MŠMT absolventům vyššího odborného studia právo používat za svým příjmením označení podle druhu završeného studia: diplomovaný specialista, diplomovaný technik, diplomovaný ekonom, diplomovaný fyzioterapeut, diplomovaný ergoterapeut, diplomovaný správní specialista, diplomovaný informační specialista, diplomovaný sociální pedagog. (V roce 1996 přibyl diplomovaný sociální pracovník.) Kromě titulu diplomovaný specialista se tato označení neměla zkracovat.

V roce 1998 stanovilo MŠMT sjednocení těchto označení a na diplomech se má uvádět diplomovaný specialista v oboru... Pokud jde o zkratku uváděnou se jménem: "Zkrácená podoba označení absolventů vyšší odborné školy pro všechny obory je "DiS." a uvádí se vždy za jménem absolventa." (Opatření ministra..., č. j. 10 621 / 98 - 23, čl. 1-2) Pokud jde o kladení čárky, postupujeme jako u akademických titulů (srov. tam): Jan Novák, DiS., podal přihlášku do výběrového řízení....

Zdroj: Jazyková poradna Ústavu pro jazyk český AV ČR

J.S.:
Psaní velkých písmen - I. díl

Velké počáteční písmeno slova může mít trojí různou funkci: vyjadřuje, že toto slovo, popř. skupina slov je vlastním jménem, nebo že označený jev hodnotí pisatel jako významný, hodný Úcty, nebo konečně, že tímto slovem začíná větný celek. První dvě funkce nejsou na sobě zcela nezávislé, vlastní jména se obvykle dávají jen takovým jevům, které jsou pro společenství uživatelů důležité a jež jsou jím přijímány kladně.
Velké počáteční písmeno se píše:

A. Ve vlastních jménech a ve jménech užívaných jako vlastní

I. Podstata vlastních jmen

Vlastní jména jsou podstatná jména (zpravidla konkrétní) nebo slovní spojení, v nichž je podstatné jméno základem, která - na rozdíl od jmen obecných - odlišují určité a jednotlivé osoby, zvířata nebo věci od jiných podobných jednotlivin; tak např. vlastní jména Čapek, Eva odlišují určité osoby od jiných osob, jména Vltava, Odra odlišují jednu určitou řeku od jiných řek, jméno Třebíč, Rokycany určitá města od jiných měst apod. Vlastní jména takto umožňují jednoznačně identifikovat označený jev; této vlastnosti se proto využívá k oficiálnímu označování (např. v průkazech totožnosti osob, v Úředních spisech, na mapách, v telefonních seznamech, jízdních řádech atd.). Funkce odlišit určité, jednotlivé jevy má za následek, že se většina vlastních jmen nemění podle čísla, tj. má tvary buč jen čísla jednotného, nebo množného (výjimku tvoří především jména lidských kolektivů). V případech, kdy jediné jméno k jednoznačné identifikaci nestačí, užije se spojení několika vlastních jmen: tak mají-li se zároveň odlišit členové téže rodiny nebo jiní nositelé téhož příjmení, užije se jednoho jako jména rodného (křestního) a jednoho jako příjmení (Karel Čapek -- Josef Čapek). U jiných typů vlastních jmen se připojují rozlišující přívlastky nebo jiná podobná bližší určení (Jičín -- Nový Jičín, Studená Vltava -- Teplá Vltava, Hrubý Jeseník -- Nízký Jeseník, Benešov u Prahy -- Benešov nad Ploučnicí). Základní podoba takových souslovných vlastních jmen je obvykle ustálená a v textu se nemění.

Pozn.: Jen zřídka může být podob užívaných jako do jisté míry oficiální několik: Francie -- Francouzská republika, Dánsko -- Dánské království -- Království dánské. V spisovných projevech se ovšem užívá neoficiálních podob běžně: tento objekt patřil Sokolu (místo: Československé obci sokolské); zeptám se přímo v Boleslavi ve Škodovce atp.

Ojediněle se také užívá zástupných jednoslovných podob souslovných vlastních jmen. Velkým písmenem se pak vyjádří, že se v daném případě míní určitý, čtenáři známý jev: křižovatka před Muzeem (před Národním muzeem v Praze); nebo že se odkazuje k Úplnému názvu, který byl již v textu uveden: výraznou změnu přinesla až Pravidla z r. 1957 (Pravidla českého pravopisu).

Podle významu a z něho vyplývajícího způsobu psaní se dělí jména na dvě skupiny. Jsou to:

1. Vlastní jména, která obecný význam v češtině buč žádný nemají a označený jev jenom identifikují (Jiří, Litoměřice, Afrika), nebo s nimi nějaký význam spojen je, ale přesné identifikaci jevu výrazně nepomáhá (Nizozemí, Sokol, Fruta, Žitná ulice, příjmení Truhlář), popř. označenému předmětu vůbec neodpovídá (označení Praděd pro horu, Kotva pro obchodní dům, Brněnský drak pro vlak). V nich se velké písmeno píše vždy.

2. Pojmenování tvořená slovy, která mají obecný význam odpovídající označenému jevu; těch může být pak rovněž použito jako prostředku k označení jediného určitého jevu, jsou-li užita jako jména vlastní, a proto se píšou také s velkým písmenem. V některých případech se označený jev takto odliší od jiných jevů, které mohou být pojmenovány stejným způsobem (Chrám sv. Víta - jen ten, který je na Hradčanech v Praze; podobně Muzeum železnice, Listina základních práv a svobod, Pražské povstání); v jiných případech se určitost jen zdůrazní, protože vyplývá již z podstaty věci (Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, Městský Úřad v Rokycanech). Jde zpravidla o sousloví, která plní Úlohu vlastního jména jako celek.

Napíše-li se tedy: V Nymburku můžete navštívit Muzeum železnice, vyjádří se tím, že jde o instituci, která se takto jmenuje; naproti tomu užije-li se v téže větě psaní muzeum železnice, naznačí se tím, že jde o místo, kde jsou vystaveny předměty dokumentující vývoj železniční dopravy. Obecné pojetí převládá především při souřadném spojování v textu, proto sice často píšeme Ministerstvo financí ČR, Ministerstvo financí SR, ale ministerstva financí ČR a SR. V takových případech píšící zpravidla neužívají plného označení, odpovídajícího oficiální podobě, ale užijí podoby zkrácené nebo jinak pozměněné (ministerstvo školství, rokycanský městský Úřad atd.).

Často ani obecný význam daného pojmenování označenému jevu přesně neodpovídá: Dětský fond OSN není jen soubor finančních prostředků, nýbrž též instituce; Anežský klášter je nyní obrazová galerie atd.

Vedle toho se vlastní jména dávají jen jevům, které jsou pro život společnosti tak důležité, aby je bylo třeba jako jednotliviny vyčlenit. Proto velké písmeno vyjadřuje též hodnocení jevu jako významného; to se zejména uplatňuje u názvů známých a památných staveb: Pražský hrad, Staroměstská radnice (v Praze), významných událostí a akcí: Helsinské dohody, Šestnácté zimní olympijské hry aj. U některých z těchto názvů hodnocení jevu jako významného převládá, a proto se obvykle píšou s písmenem velkým. (V Pravopisném slovníku se uvádějí jen podoby běžnější, s odkazem na tento paragraf.) Záleží často jen na píšícím, jak pojmenování chápe.

II. Pravidla o psaní velkých písmen u vlastních jmen

1. V jednoslovných vlastních jménech se píše počáteční písmeno velké: Jiří, Vltava, Plzeň, Polsko, Afrika (v cizích jménech, zejména osobních, se však zpravidla dodržují zvyklosti příslušného jazyka: d'Artagnan, McDonald).

2. V souslovných vlastních jménech se píše velké počáteční písmeno v zásadě v prvním slově: Tichý oceán, Organizace spojených národů, Pohár mistrů evropských zemí. Je-li součástí sousloví vlastní jméno, píše se rovněž s písmenem velkým: Malá Lhota, Benešov u Prahy, Roudnice nad Labem, Vysoké Tatry, Bílá Rus, Univerzita Karlova, Akademie věd České republiky, Moudrost starých Čechů (název knihy).

3. V souslovných vlastních jménech užívaných pro osídlená místa (v oficiálně užívaných označeních měst, jejich částí a čtvrtí, vsí, sídlišť aj.) se píše velké počáteční písmeno ve všech slovech kromě předložek: Nový Jičín, Lázně Bělohrad, Karlovy Vary, Frýdek-Místek, Hora Svatého Šebestiána, Nové Město na Moravě, Klenčí pod Čerchovem, Malá Strana, Slezské Předměstí, Zahradní Město, Sídliště Míru, Červený Vrch. Bližší určení po předložce se píše vždy s velkým písmenem v prvním slově a dále tak, jako když stojí mimo sousloví: Lhota pod Horami, Rokytnice v Orlických horách, Kostelec nad Černými lesy, Rychnov u Nových Hradů.

4. Stojí-li na začátku souslovného pojmenování obecné jméno druhové, které se v názvech podobných jevů často opakuje, píše se s písmenem malým, velké počáteční písmeno má až rozlišující bližší určení: poloostrov Kola, mys Dobré naděje, okres Příbram, ulice Elišky Krásnohorské, alej Svobody, třída Politických vězňů, most Legií, nábřeží Kapitána Jaroše, stanice Národní třída, zámek Hrubý Rohozec, kino Letka, hotel Slovan; totéž ovšem platí o jménech, v kterých je obvyklejší opačný pořádek slov, např. moře Středozemní (častěji: Středozemní moře), poloostrov Pyrenejský (Pyrenejský poloostrov), podobně: záliv Mexický, průplav Suezský, ulice Vodičkova, most Palackého. Začíná-li takové bližší určení předložkou, píše se s velkým písmenem též první slovo následující, ať je od původu jménem obecným, nebo vlastním, např. ulice Ke Karlovu, Na Můstku, náměstí Mezi Zahrádkami, dům U Goliáše, U Tří lilií, knihkupectví U Zlatého klasu, výstavní síň U Hybernů, restaurace U Medvídků, U Tří hvězd.

Pokud však předložky není v dané souvislosti užito jako součásti názvu, ale její užití vyplývá z větné stavby, začíná písmenem malým: sejdeme se na Můstku, seděli jsme u Medvídků, u Tří hvězd. Jde vlastně o užití názvu zkráceného bez předložky, jako např. ve spojení Můstek je pro vozidla uzavřen, nebo s předložkou jinou: šli jsme na oběd k Medvídkům. Je však možné chápat označení jako eliptické: bydlí (v ulici) Pod Zámkem, chodí do školy (v ulici) Na Planině.

Pozn. Protože ne každý píšící zná oficiální označení instituce, organizace, akce apod. a její povahu, druh její činnosti a další skutečnosti důležité pro to, aby se mohl rozhodnout, která pravidla o jeho napsání platí, musíme tu počítat s jistým kolísáním. Zejména nemusí být všem zřejmé, zda první slovo označení patří k vlastnímu jménu, nebo zda jde jen o jméno obecné, označující druh jevu. Jako součást vlastního jména se pak chápe - a proto i píše s velkým písmenem - takové podstatné jméno, jehož obecný význam plně neodpovídá jeho užití v souslovném jménu. Píše se např. Dům módy, protože jde nejen o stavbu, ale také o obchodní zařízení. V nejasných případech je vhodné dát přednost psaní s velkým písmenem v slově prvním.

Navigace

[0] Seznam témat

[#] Další strana

Přejít na plnou verzi