Stalinův stín nad MoravouStalinova říše proslula nuceným přesídlováním celých národů. Čeští epigoni revolučního „vůdce dělníků a rolníků“ rozhodně neměli ty možnosti. Těžko jim však vytknout, že by neprojevili alespoň snahu.
„Z Novosedel jsme jeli prasečákem,“ vypráví dnes jedenašedesátiletý bývalý výpravčí z malé železniční stanice Grygov na Olomoucku. „Strojvůdce s námi schválně brzdil a prudce se rozjížděl, padal na nás nábytek. Když jsme zastavili v Olomouci, maminka to nevydržela a překvapenému strojvedoucímu vynadala. Ten ze sebe vykoktal, že si myslel, že veze Němce…“
Tak probíhala cesta osmiletého Herwiga Siteka, který se narodil v největší ze tří chorvatských vesnic na jižní Moravě, tehdejším Frélichově, nyní Jevišovce.
Chorvaté se usadili na Mikulovsku po roce 1530. Utíkali tehdy před Turky a usídlili se v Rakousku (Burgenland, chorvatsky Gradišče), v několika vesnicích na jižní Moravě a na Slovensku poblíž Bratislavy.
Rakouští Chorvaté dnes obývají 46 vesnic s hlavním městem Željezno (Eisenstadt). Několik chorvatských vesnic existuje dodnes, s nepřerušenou kontinuitou existence, i kolem Bratislavy. Moravští Chorvaté dopadli ze všech tří těchto lokalit nejhůře. Ze svých vesnic se museli po válce v důsledku rozhodnutí místních komunistů vystěhovat.
Po čtyři staletí tvořili svébytnou etnickou enklávu, charakteristickou mj. silně vnímaným křesťanstvím a německým a českým jazykovým vlivem. V oblasti geograficky značně vzdálené českým obrozeneckým snahám a naopak velmi blízké rakouskému sousedství, se v průběhu staletí uzavíraly i smíšené sňatky s Čechy a Němci. Do Rakouska to měli zdejší Chorvaté rozhodně blíže než do Prahy a tak není divu, že německé školy a třeba i pojišťovny přijímali jako naprosto přirozenou možnost. Němčina zde však nikdy nedominovala. Nový člen chorvatské rodiny, byť jiné národnosti, se stal po čase Chorvatem. Děti automaticky. Obyvatelé sídel si uchovávali neobvyklou trojjazyčnost.
Jen malá část z nich se však před válkou „dala k Němcům“, jimž po Mnichovu jejich vesnice připadly. Vedlo je k tomu zejména přesvědčení o praktické výhodnosti takového kroku, také však strach či fakt, že žili ve smíšeném chorvatsko-německém manželství. Na rozhodnutí mělo v některých případech vliv i to, že ustašovské Chorvatsko patřilo ke spojencům Německa. Většina však i po dobu války zůstala na svých pragmatických pozicích. Žádnému Čechovi nebylo z jejich strany ublíženo. Všichni, kteří ve svých domovech zůstali po záboru Sudet, dostali automaticky občanství německé říše. Muži museli automaticky narukovat do wehrmachtu. Oni sami či jejich synové na to doplatili „dobrovolnou“ i nucenou službou v německé armádě, často i pozdějším zajetím, mnozí na ruské frontě padli.
„Můj otec ztratil po Úrazu všechny prsty na pravé ruce,“ vzpomíná Herwig Sitek. „Přesto musel v průběhu totálního nasazení narukovat. Snažil se tomu všemožně vyhnout, simuloval zánět slepého střeva, ale nebylo mu to nic platné.“
Do svých domovů se tito Chorvaté vraceli dlouho po válce. Většinou z ruského zajetí. Dříve kvetoucí vesnice byly rozvrácené, usedlosti vypálené, dobytek vybitý, sklepy prázdné. Jejich ženy, sestry a dcery byly někdy nakaženy syfilidou ruské provenience. Znásilňování bylo na denním pořádku. V okolních vesnicích řádili zlatokopové. Pracovití Chorvaté se snažili dát své usedlosti a hospodářství rychle do pořádku. Dřeli do Úmoru a jistě by netrvalo dlouho a situace by se začala obracet.
Sedmdesát procent moravských Chorvatů (po válce opět československých občanů) volilo ve volbách v roce 1947 lidovce. Vzhledem k jejich náboženskému přesvědčení a konzervativnímu založení to bylo přirozené. Za nepřátelský akt to však pokládali komunisté, kteří již od skončení války usilovali o jejich vystěhování. Ve vesnicích řádila zdivočelá rudá chátra, jejíž praxe oscilovala mezi ponižováním, bitím, znásilňováním a vraždami nepohodlných lidí. To vše směřovalo k jedinému – původní obyvatele sídel s historií starou více než 400 let z jejich majetků vypudit.
K tomu také došlo. Přes odpor, prosby, doporučení a různá memoranda byli všichni Chorvaté – dohromady asi 2,5 tisíce osob – z Frélichova (Jevišovky), Nového Přerova, Dobrého Pole a dalších obcí na jižní Moravě násilně přestěhováni na Moravu střední a severní. Formálním, nikoliv ovšem zákonným rámcem, na jehož základě k vystěhovávání došlo, bylo rozhodnutí akční komise Zemského národního výboru v Brně ze dne 11. června 1948. Ten stanovil „zásady odsunu Charvátů“, jež na papíře nevypadaly nijak hrozivě. Praxe však byla mnohem dramatičtější.
„Moje teta si vzala českého četníka, který nás před komandem, jež nás mělo přestěhovat, obvykle varoval. Řešili jsme to Útěkem do polí. Potom jim to však došlo a četníka přeložili. Přesto jsme byli u nás ve vsi jedněmi z posledních, koho vystěhovali,“ vypráví Herwig Sitek.
„V Olomouci nás dovezli do lágru pro odsunované Němce. Baráky byly plné štěnic. Když si hanáčtí sedláci přišli mezi nás vybírat lidi na práci, řekli jsme jim, že my jim pacholky dělat nebudeme, protože máme doma lepší statky než oni.. Němci nevěděli co jsme zač. Češi pro ně byli „verfluchte BÅ‘hmen“. Vztahy s nimi se napravily poté, co jsme spolu s nimi chodili na mše, zejména však tehdy, když jednu osmnáctiletou Němku pustili z lágru na popravu její matky do Znojma. Neměla peníze na cestu, my Chorvaté jsme se jí na lístek složili.“
„Pro řadu Čechů, s nimiž jsme přišli v té době do styku, jsme byli „svině německý“, vypráví Sitek. „Pociťoval jsem to ve škole, celá rodina zažívala diskriminaci na nejrůznějších Úrovních.“
Ztráta domova, nucené přesídlení z vinorodého kraje do kraje plného kamení, nesli všichni nesmírně těžce. „Někteří sousedé chodili každý den na nádraží v naději, že uvidí ‚někoho od nás‘“, vzpomíná smutně Sitek, který je dnes předsedou Sdružení občanů chorvatské národnosti.
Násilné vykořenění snášeli všichni velmi trpce, zejména ti staří se s ním dodnes nesmířili.
Každoročně se od roku 1990 scházejí vždy začátkem září v Jevišovce na chorvatských hodech. Vrátit se však v průběhu uplynulých desetiletí podařilo jen třem rodinám.
Jednou z nich byli Jan a Magdalena Tičerovi z Frélichova. Stálý stesk po domově, jejž dávali najevo rodiče paní Tičerové před dcerou i zeťem, vyprovokoval Jana Tičera k trvalému Úsilí o návrat. Někdy kolem roku 1967 konečně na státním statku v Jevišovce nutně potřebovali zemědělského odborníka, jímž byl. Bylo mu milostivě umožněno přestěhovat se domů.
Za dvacet let nepřítomnosti se ale rodinný domek změnil na zbořeniště. Místnosti byly zavezené hnojem. I tak museli zbořeniště koupit, teprve poté hnůj vyvézt a celou stavbu dát do pořádku.
Po zklidnění divokých poválečných poměrů museli i komunisté uznat, že jejich postup byl v případě odsunu Chorvatů protiprávní. Stanovisko ministerstva zemědělství ze dne 17: 7: 1954 připustilo, že „přesídlení Chorvatů z jižní Moravy nebylo provedeno podle zásad…“ Chorvaté tedy okamžitě požádali o možnost vrátit se do svých původních domovů. Proti tomu se však postavili jak okresní funkcionáři, tak i noví obyvatelé, kteří se jen pár let předtím snadno zmocnili velkých majetků, vinic a sklepů.
Moravští Chorvaté se dodnes nedomohli žádné praktické nápravy křivd, jež jim byly způsobeny. Podle platného zákona „o Úpravě některých poměrů na ochranu veřejných zájmů“ ze dne 21. července 1948 platí (§ 1, odst. 1), že „opatření akčních výborů nebo opatření učiněná na jejich návrh nebo na jejich místě, k nimž došlo v době od 20. Února 1948 do dne počátku Účinnosti tohoto zákona a která směřovala k ochraně nebo k zabezpečení lidově-demokratického zřízení nebo k očistě veřejného života, jsou po právu, a to i v těch případech, kde by jinak nebyla v souladu s příslušnými předpisy.“ Vystěhování chorvatských obyvatel jihomoravských obcí po Únoru 1946 z jejich domovů pod lichou záminkou jejich státní nespolehlivosti a jejich rozptýlení do 118 obcí ve 34 okresech tak bylo zjevně aktem politicky motivovaného násilí, při němž se uplatnil princip kolektivní viny, který je v rozporu se základními lidskými právy.
Soudy, na něž se moravští Chorvaté po roce 1989 obrátili, jejich nároky na vrácení majetku odmítly s tím, že za něj dostali náhradu. Nejde jen o to, že náhradu někteří formálně nikdy nepřijali – jde zejména o to, že násilným přestěhováním byla porušena jejich základní lidská práva. V řadě případů ostatně dodnes nedošlo ani k řádnému majetkovému vyrovnání. Už v roce 1991 přitom Sdružení občanů chorvatské národnosti zaslalo tehdejší vládě ČR memorandum, v němž žádalo o možnost vrátit se do rodných obcí. Chorvaté přitom nechtějí osídlencům, kteří do jejich vesnic přišli po válce, způsobit nové křivdy. Požadují však, aby jim vláda nechala postavit nové hospodářské domky a vrátila obecní majetek.
Česká vláda se však k něčemu takovému rozhodně nemá, jakkoliv Chrorvaté chovali naději, že se po změně poměrů konečně domohou spravedlnosti. Žena z Huzové, kde dnes žije na 150 chorvatských rodin původem z jižní Moravy, vyjádřila stav lapidárně: „Hned jsem si vzala telátko, že půjdu domů, teč už mám tři krávy a furt doma nejsme.“
Někdejšímu vládnímu zmocněnci pro lidská práva Petrovi Uhlovi se sice podařilo přesvědčit Zemanův kabinet k omluvě „za nehumánní a perzekuční akt“ vystěhování a vyslovení „politování nad křivdami a bezprávím, které postihlo chorvatskou menšinu“, omluvě se však dostalo jen velmi malé publicity. Praktický důsledek nemá omluva žádný.
Chorvaté tvořili do druhé poloviny čtyřicátých let minulého století svébytný etnický ostrůvek, jemuž se v moři zejména německého osídlení podařilo uchovat si jazykovou i kulturní identitu. Jejich kroje ovlivnily tvorbu krojů na jižní i střední Moravě, udržují si dodnes svůj jazyk (chorvatské nářečí takavštinu), byť notně poznamenaný okolními jazykovými vlivy. Herwig Sitek si myslí, že pokud by se podařilo vytvořit v místě původního osídlení nový základ chorvatské přítomnosti, měla by menšina šanci na přežití. Takto jí hrozí, že bude během příštích desetiletí zcela asimilována.
Možná, že možnost nápravy poměrů je skutečně jen hypotetická. Potomci bývalých vyhnanců už mluví hlavně česky (ovšem i anglicky), třebaže rodičům většinou rozumí. Svým otcům říkají: „Co máš z toho, že jsi Chorvat? Jenom zle!“
Bývalý obyvatel Nového Přerova Ive Molinar se už před lety po návštěvě obce vyjádřil takto: „Do své rodné vesnice bych se už nechtěl vrátit, neboť je všechno zničeno. Kde stálo naše stavení, je pouhé akácí s vysokým plevelem, bodláčí až do výšky tří metrů, kopřiv tak husto, že je ani za deset roků nikdo nevypleje. Stavení nám už za války spálili do základů esesmani, protože jim maminka odmítla vařit. Málem ji automatem zastřelili. Utíkala, až podpatky byly fuč. Než se dostala za dědinu, byla celá naše usedlost v plamenech.“
Když loni navštívil naši zemi chorvatský prezident Stipe Mesič, řekl mj. svým krajanům: „Všechny zločiny by měly být potrestány; teprve na těchto základech lze vybudovat demokracii. Jinak ji nelze vůbec stavět.“ Mesič slíbil, že moravským Chorvatům pomůže. O jejich osudu by měl jednat při své návštěvě Chorvatska i český ministr zahraničí Jan Kavan. Důležité však je, abychom si my všichni uvědomili, že právě na postoji k menšinám osvědčujeme svou míru demokratického smýšlení a lidské tolerance. Ztrátou „své“ chorvatské menšiny bychom také přišli o zajímavý a přínosný národnostní prvek v nepříliš pestré národnostní mapě našeho státu.
Milan Daniel (
milan.daniel@tiscali.cz)
In: Literární noviny, č. 42/ 22. 9. 2003
Zdroj: http://imigrace.iom.cz/?lang=cz&article=hr.stalin
Autor
Téma: Sdružení občanů chorvatské národnosti (Přečteno 11215 krát)