Grygovské otevřené fórum

Prosíme přihlašte se nebo zaregistrujte.

Přihlašte se svým uživatelským jménem a heslem.
Pokročilé vyhledávání  

Autor Téma: Sdružení občanů chorvatské národnosti  (Přečteno 10111 krát)

0 uživatelů a 1 Host prohlíží toto téma.

J.S.

  • Amatérský pisálek
  • Globální Moderátor
  • Ultrasuperčlen
  • *****
  • Oblíbenost: +551/-25
  • Offline Offline
  • Příspěvků: 1067
  • F. Schiller (1759-1805): Život znamená snít.
Sdružení občanů chorvatské národnosti
« kdy: Únor 18, 2007, 11:43:36 dopoledne »

Chorvatská národnostní menšina

K chorvatské národnosti se v ČR podle posledního sčítání lidu v roce 2001 přihlásilo 1 585 osob. Historie usídlení Chorvatů v českých zemích se odvíjí již od konce 16. století, kdy do českých zemích přišli Chorvaté prchající z Balkánu před expanzí Osmánské říše. Viz Richard Jeřábek: Moravští Charváti - dějiny a lidová kultura (Antologie), Brno 1991.

Z důvodů turecké expanze začali Chorvaté opouštět svou vlast kolem roku 1530. Mezi zeměmi, ve kterých se usadili, byla i jižní Morava. Kryštof z Teufenbachu, císařský generál, usadil Chorvaty v Jevišovce (dnes Frélichov), Dobrém Poli a Novém Přerově, tedy v drnholeckém panství, které bylo v té době kvůli moru vylidněné.

Kolem roku 1600 bylo na jižní Moravě již devět obcí s chorvatskou většinou a mnoho dalších s početným chorvatským obyvatelstvem (Poštorná, Charvátská Nová Ves, Hlohovec,…). Během staletí se Chorvaté v některých obcích počeštili, v jiných poněmčili, ale právě ve zmiňovaných třech vesnicích: Jevišovce, Novém Přerově a v Dobrém Poli si uchovali svůj jazyk a své zvyky až do roku 1948.

Ve stejném roce bylo chorvatské obyvatelstvo označeno za státně nespolehlivé. Z důvodu zajištění bezpečnosti státní hranice bylo na základě výnosu Zemského národního výboru v Brně rozhodnuto o jeho přesídlení z příhraničních oblastí jižní Moravy do vnitrozemí a na severní Moravu. Chorvatští obyvatelé tří uvedených vesnic byli rozsídleni do 188 obcí ve 34 okresech.

V 50. letech se někteří z vystěhovalců začali vracet na jižní Moravu (často volili Slovácko, které jim bylo blízké svým folklórem), přičemž část z nich se usídlila i v Brně. Dnes jich zde žije 150 až 200. ¨

Chorvatská menšina má jednu organizaci - Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR. Vzhledem k disperznímu usídlení příslušníků chorvatské menšiny po celém Území státu, hlavně na Moravě, jako důsledku persekuce této menšiny po Únoru 1948 v období komunistické moci, členskou základnu tvoří pouze menší skupina osob.


Aktivity

Početně malá a dispersně usídlená chorvatská menšina pořádá každoročně Chorvatský kulturní den v Jevišovce na jižní Moravě (okres Břeclav). Akci pořádá Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR. Na kulturních dnech pravidelně hostují chorvatské soubory ze Slovenska a soubor Pálava z Břeclavi, který se věnuje chorvatskému folkloru. Chorvatského kulturního dne v Jevišovce se pravidelné zÚčastňují též chorvatské soubory z rakouského Burgenlandu i soubory z Chorvatska. Akce je podporována prostřednictvím dotačních programů Ministerstva kultury. K uchování a rozvoji kultury chorvatské menšiny v ČR významně přispívá otevření expozice mikulovského muzea o kultuře a tradicích jihomoravských Chorvatů v Jevišovce, obci, která je dnes centrem kulturních akcí chorvatské menšiny. Expozice byla otevřena v prosinci roku 2002 v budově bývalé měšťanské školy.


Spolupráce s Radou vlády

Chorvatská národnostní menšina měla do roku 2005 v Radě jednoho zástupce. Od té doby je - podle statutu Rady - zván tento zástupce na jednání Rady jako její stálý host.
Aktivní spolupráce se týká finanční podpory v rámci dotačních programů Ministerstva kultury. To podpořilo otevření stálé muzejní expozice v Jevišovce a každoročně podporuje konání Chrovatského kulturního dne.


Postavení českých občanů chorvatské národnosti

PoÚnorový komunistický režim až do listopadu 1989 potlačoval zmínky o přítomnosti chorvatské národnostní menšiny, která do roku 1948 obývala několik jihomoravských obcí. Od konce 16. století zde přitom žili Chorvaté jako historická diaspora. Zatímco na Břeclavsku na moravsko-slovenském pomezí se postupně do 20. století počeštili, v převážně německém prostředí na Mikulovsku ve vesnicích Dobré Pole, Frélichov (dnes Jevišovka) a Nový Přerov si do konce druhé světové války uchovali vlastní kulturní tradice, jazyk a národní identitu. Po Únoru 1948 však komunistické orgány rozhodly, že veškeré chorvatské obyvatelstvo z uvedených obcí má být násilně vystěhováno do vnitrozemí a rozptýleno zejména do obcí na severní Moravě. Důvodem byla záminka státní nespolehlivosti, princip kolektivní viny a obvinění z kolaborace s nacistickým režimem v období druhé světové války.

I když příslušníci chorvatské menšiny žijí v současnosti rozptýleně na celém Území Moravy (v původních obcích žije pouze několik rodin), bezprostředně po listopadu 1989 obnovili svoji spolkovou činnost. Obec Jevišovka se též stala střediskem každoročního setkání jihomoravských, západoslovenských a burgenlandských Chorvatů.


Memorandum vládě České republiky (1991)

Zástupci chorvatské národnostní menšiny učinili začátkem roku 1991 první veřejný krok. Dne 21. ledna 1991 zaslali Memorandum vládě České republiky o Chorvatech z Dobrého Pole, Frélichova (Jevišovky) a Nového Přerova, v němž požadovali rehabilitaci a omluvu za křivdy, jimž byli v letech 1946-1950 vystaveni. Vládu České republiky požádali, aby prohlásila vysídlení chorvatských obyvatel z uvedených tří obcí pod záminkou státní nespolehlivosti a jejich rozptýlení - násilné usídlení po různých obcích na Moravě za nehumánní perzekuční akt, politicky motivované násilí, které je v rozporu se základními lidskými a občanskými právy. V memorandu byl vysloven požadavek, aby násilný akt vysídlení byl napraven tím, že těm Chorvatům, kteří takové přání vysloví, bude umožněn návrat do rodných obcí, přičemž náprava by neměla způsobit Újmu současným obyvatelům bývalých chorvatských obcí.

Na memorandum zástupců chorvatské menšiny vláda České republiky před rozpadem Československa nereagovala. Politování nad křivdami a bezprávím, které postihlo chorvatskou menšinu v českých zemích, vyslovila vláda České republiky až v prohlášení v roce 1999 v souvislosti s odhalením pomníku chorvatským rodinám - bývalým obyvatelům Jevišovky na místním hřbitově. Prohlášení vlády, jež je přílohou usnesení vlády ze dne 6. října 1999 č. 1048, o současném postavení chorvatské menšiny v České republice, odmítá nezákonnosti postupu a zvůli poÚnorového režimu vůči chorvatské menšině na jižní Moravě. Jako výraz morální rehabilitace chorvatské menšiny v České republice podpořila vláda vybudování pomníku chorvatským rodinám v Jevišovce.


Podání petičnímu výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR (2002)

Podání Sdružení občanů chorvatské národnosti, adresované předsedovi petičního výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, předsedovi podvýboru pro národnostní menšiny petičního výboru sněmovny a předsedkyni podvýboru pro aplikaci Listiny základních práv a svobod petičního výboru sněmovny (na vědomí velvyslanci Chorvatské republiky v Praze) bylo sepsáno 30. ledna 2002.

Dokument rozšiřuje a konkretizuje původní text memoranda, přičemž v Úvodu je komentováno Prohlášení vlády České republiky k usnesení ze dne 6. října 1999 č. 1048, o současném postavení chorvatské menšiny v České republice. V podání se opakuje požadavek, aby těm Chorvatům, kteří takové přání vysloví, bylo umožněno vrátit se do obcí Dobré Pole, Frélichov (Jevišovka) a Nový Přerov, dále se požaduje po vládě ČR rozhodnutí o výstavbě nových obydlí, čímž se zabrání křivdám vůči novým obyvatelům, jakož i navrácení veškerého chorvatského majetku, tj. zemědělských pozemků a nemovitostí v obecní správě (škola, obecní hostinec) atd. Upozorňuje se zvláště, že perzekuci příslušníků chorvatské menšiny v době od 20. Února 1948 dodatečně „legalizoval“ zákon č. 213/1948 Sb., o Úpravě některých poměrů na ochranu veřejných zájmů, ze dne 21. července 1948 (Účinnosti nabyl dne 8. srpna 1948). Ve smyslu tohoto zákona činily opatření vůči Chorvatům akční výbory, a to pod záminkou jejich státní nespolehlivosti. Akční výbory stanovily též podmínky kolektivního vysídlení Chorvatů z jihomoravského pohraničí. Zástupci chorvatské menšiny požadují též jako morální satisfakci, aby veřejnoprávní média věnovala pozornost problematice násilného vysídlení Chorvatů z jejich domovů, bezpráví spáchaném z důvodu národnostní příslušnosti po Únoru 1948.

Vybudování pomníku chorvatským rodinám - bývalým chorvatským obyvatelům Jevišovky v roce 1999 za podpory vlády a prohlášení vlády lze chápat jako výraz morální rehabilitace, již vláda učinila. V tomto smyslu pokračuje i podpora vybudování stálé muzejní expozice o kultuře a tradicích jihomoravských Chorvatů v obci Jevišovka. Doposud však v individuálních případech nejsou ukončena některá soudní restituční řízení.

Historické prameny o situaci Chorvatů na přelomu let 1940 - 1950 jasně vypovídají, že „rozptyl“ chorvatského obyvatelstva byl motivován snahou o zničení národní pospolitosti Chorvatů v českých zemích, a navíc proveden i ze zištných důvodů. Perzekuce se přitom opírala o Účelovou právní Úpravu, schválenou v průběhu procesu jejich vysídlování. Znamená to, že požadavek Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR na zrušení doposud platného zákona č. 213/1948 Sb., o Úpravě některých poměrů na ochranu veřejných zájmů, má rovněž charakter morální rehabilitace této národnostní menšiny.


Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR - mezi deklarované cíle patří uchování identity (zvyků, krojů), a z toho hlavně chorvatského čakavského nářečí.


Krajanská sdružení v ČR

Sdružení občanů chorvatské národnosti
"Hrvatska manjina Južne Moravske"
Herwig Sitek, Grygov



Predsjednik Udruge graÄ‘ana hrvatske nacionalnosti u Češkoj gospodin Herwig Sitek

Člen Rady vlády pro národnostní menšiny za chorvatskou menšinu pan Herwig Sitek, jmenován na druhé funkční období, předseda občanského sdružení Hrvatska manjina Južne Moravske (Sdružení občanů chorvatské národnosti v České republice), též člen Výboru Rady pro dotační politiku


Dotace ze státního rozpočtu:
 
V roce 2003:
Chorvatský kulturní den 50 000,- Kč
Zřízení expozice o chorvatské národnostní menšině na jižní Moravě 95 000,- Kč
celkem Sdružení občanů chorvatské národnosti, Grygov 145 000,- Kč
http://www.vlada.cz/assets/cs/rvk/rnm/dokumenty/dokumenty_rady/_priloha_1_kultura_nm_2003.xls_.pdf

Zdroj: http://www.vlada.cz/
« Poslední změna: Březen 01, 2007, 20:52:09 odpoledne od J.S. »
IP zaznamenána

                                                                            J.S.

J.S.

  • Amatérský pisálek
  • Globální Moderátor
  • Ultrasuperčlen
  • *****
  • Oblíbenost: +551/-25
  • Offline Offline
  • Příspěvků: 1067
  • F. Schiller (1759-1805): Život znamená snít.
Re: Sdružení občanů chorvatské národnosti
« Odpověď #1 kdy: Únor 18, 2007, 11:44:20 dopoledne »

Stalinův stín nad Moravou

Stalinova říše proslula nuceným přesídlováním celých národů. Čeští epigoni revolučního „vůdce dělníků a rolníků“ rozhodně neměli ty možnosti. Těžko jim však vytknout, že by neprojevili alespoň snahu.

„Z Novosedel jsme jeli prasečákem,“ vypráví dnes jedenašedesátiletý bývalý výpravčí z malé železniční stanice Grygov na Olomoucku. „Strojvůdce s námi schválně brzdil a prudce se rozjížděl, padal na nás nábytek. Když jsme zastavili v Olomouci, maminka to nevydržela a překvapenému strojvedoucímu vynadala. Ten ze sebe vykoktal, že si myslel, že veze Němce…“

Tak probíhala cesta osmiletého Herwiga Siteka, který se narodil v největší ze tří chorvatských vesnic na jižní Moravě, tehdejším Frélichově, nyní Jevišovce.

Chorvaté se usadili na Mikulovsku po roce 1530. Utíkali tehdy před Turky a usídlili se v Rakousku (Burgenland, chorvatsky Gradišče), v několika vesnicích na jižní Moravě a na Slovensku poblíž Bratislavy.

Rakouští Chorvaté dnes obývají 46 vesnic s hlavním městem Željezno (Eisenstadt). Několik chorvatských vesnic existuje dodnes, s nepřerušenou kontinuitou existence, i kolem Bratislavy. Moravští Chorvaté dopadli ze všech tří těchto lokalit nejhůře. Ze svých vesnic se museli po válce v důsledku rozhodnutí místních komunistů vystěhovat.

Po čtyři staletí tvořili svébytnou etnickou enklávu, charakteristickou mj. silně vnímaným křesťanstvím a německým a českým jazykovým vlivem. V oblasti geograficky značně vzdálené českým obrozeneckým snahám a naopak velmi blízké rakouskému sousedství, se v průběhu staletí uzavíraly i smíšené sňatky s Čechy a Němci. Do Rakouska to měli zdejší Chorvaté rozhodně blíže než do Prahy a tak není divu, že německé školy a třeba i pojišťovny přijímali jako naprosto přirozenou možnost. Němčina zde však nikdy nedominovala. Nový člen chorvatské rodiny, byť jiné národnosti, se stal po čase Chorvatem. Děti automaticky. Obyvatelé sídel si uchovávali neobvyklou trojjazyčnost.

Jen malá část z nich se však před válkou „dala k Němcům“, jimž po Mnichovu jejich vesnice připadly. Vedlo je k tomu zejména přesvědčení o praktické výhodnosti takového kroku, také však strach či fakt, že žili ve smíšeném chorvatsko-německém manželství. Na rozhodnutí mělo v některých případech vliv i to, že ustašovské Chorvatsko patřilo ke spojencům Německa. Většina však i po dobu války zůstala na svých pragmatických pozicích. Žádnému Čechovi nebylo z jejich strany ublíženo. Všichni, kteří ve svých domovech zůstali po záboru Sudet, dostali automaticky občanství německé říše. Muži museli automaticky narukovat do wehrmachtu. Oni sami či jejich synové na to doplatili „dobrovolnou“ i nucenou službou v německé armádě, často i pozdějším zajetím, mnozí na ruské frontě padli.

„Můj otec ztratil po Úrazu všechny prsty na pravé ruce,“ vzpomíná Herwig Sitek. „Přesto musel v průběhu totálního nasazení narukovat. Snažil se tomu všemožně vyhnout, simuloval zánět slepého střeva, ale nebylo mu to nic platné.“

Do svých domovů se tito Chorvaté vraceli dlouho po válce. Většinou z ruského zajetí. Dříve kvetoucí vesnice byly rozvrácené, usedlosti vypálené, dobytek vybitý, sklepy prázdné. Jejich ženy, sestry a dcery byly někdy nakaženy syfilidou ruské provenience. Znásilňování bylo na denním pořádku. V okolních vesnicích řádili zlatokopové. Pracovití Chorvaté se snažili dát své usedlosti a hospodářství rychle do pořádku. Dřeli do Úmoru a jistě by netrvalo dlouho a situace by se začala obracet.

Sedmdesát procent moravských Chorvatů (po válce opět československých občanů) volilo ve volbách v roce 1947 lidovce. Vzhledem k jejich náboženskému přesvědčení a konzervativnímu založení to bylo přirozené. Za nepřátelský akt to však pokládali komunisté, kteří již od skončení války usilovali o jejich vystěhování. Ve vesnicích řádila zdivočelá rudá chátra, jejíž praxe oscilovala mezi ponižováním, bitím, znásilňováním a vraždami nepohodlných lidí. To vše směřovalo k jedinému – původní obyvatele sídel s historií starou více než 400 let z jejich majetků vypudit.

K tomu také došlo. Přes odpor, prosby, doporučení a různá memoranda byli všichni Chorvaté – dohromady asi 2,5 tisíce osob – z Frélichova (Jevišovky), Nového Přerova, Dobrého Pole a dalších obcí na jižní Moravě násilně přestěhováni na Moravu střední a severní. Formálním, nikoliv ovšem zákonným rámcem, na jehož základě k vystěhovávání došlo, bylo rozhodnutí akční komise Zemského národního výboru v Brně ze dne 11. června 1948. Ten stanovil „zásady odsunu Charvátů“, jež na papíře nevypadaly nijak hrozivě. Praxe však byla mnohem dramatičtější.

„Moje teta si vzala českého četníka, který nás před komandem, jež nás mělo přestěhovat, obvykle varoval. Řešili jsme to Útěkem do polí. Potom jim to však došlo a četníka přeložili. Přesto jsme byli u nás ve vsi jedněmi z posledních, koho vystěhovali,“ vypráví Herwig Sitek.

„V Olomouci nás dovezli do lágru pro odsunované Němce. Baráky byly plné štěnic. Když si hanáčtí sedláci přišli mezi nás vybírat lidi na práci, řekli jsme jim, že my jim pacholky dělat nebudeme, protože máme doma lepší statky než oni.. Němci nevěděli co jsme zač. Češi pro ně byli „verfluchte BÅ‘hmen“. Vztahy s nimi se napravily poté, co jsme spolu s nimi chodili na mše, zejména však tehdy, když jednu osmnáctiletou Němku pustili z lágru na popravu její matky do Znojma. Neměla peníze na cestu, my Chorvaté jsme se jí na lístek složili.“

„Pro řadu Čechů, s nimiž jsme přišli v té době do styku, jsme byli „svině německý“, vypráví Sitek. „Pociťoval jsem to ve škole, celá rodina zažívala diskriminaci na nejrůznějších Úrovních.“

Ztráta domova, nucené přesídlení z vinorodého kraje do kraje plného kamení, nesli všichni nesmírně těžce. „Někteří sousedé chodili každý den na nádraží v naději, že uvidí ‚někoho od nás‘“, vzpomíná smutně Sitek, který je dnes předsedou Sdružení občanů chorvatské národnosti.

Násilné vykořenění snášeli všichni velmi trpce, zejména ti staří se s ním dodnes nesmířili.

Každoročně se od roku 1990 scházejí vždy začátkem září v Jevišovce na chorvatských hodech. Vrátit se však v průběhu uplynulých desetiletí podařilo jen třem rodinám.

Jednou z nich byli Jan a Magdalena Tičerovi z Frélichova. Stálý stesk po domově, jejž dávali najevo rodiče paní Tičerové před dcerou i zeťem, vyprovokoval Jana Tičera k trvalému Úsilí o návrat. Někdy kolem roku 1967 konečně na státním statku v Jevišovce nutně potřebovali zemědělského odborníka, jímž byl. Bylo mu milostivě umožněno přestěhovat se domů.

Za dvacet let nepřítomnosti se ale rodinný domek změnil na zbořeniště. Místnosti byly zavezené hnojem. I tak museli zbořeniště koupit, teprve poté hnůj vyvézt a celou stavbu dát do pořádku.

Po zklidnění divokých poválečných poměrů museli i komunisté uznat, že jejich postup byl v případě odsunu Chorvatů protiprávní. Stanovisko ministerstva zemědělství ze dne 17: 7: 1954 připustilo, že „přesídlení Chorvatů z jižní Moravy nebylo provedeno podle zásad…“ Chorvaté tedy okamžitě požádali o možnost vrátit se do svých původních domovů. Proti tomu se však postavili jak okresní funkcionáři, tak i noví obyvatelé, kteří se jen pár let předtím snadno zmocnili velkých majetků, vinic a sklepů.

Moravští Chorvaté se dodnes nedomohli žádné praktické nápravy křivd, jež jim byly způsobeny. Podle platného zákona „o Úpravě některých poměrů na ochranu veřejných zájmů“ ze dne 21. července 1948 platí (§ 1, odst. 1), že „opatření akčních výborů nebo opatření učiněná na jejich návrh nebo na jejich místě, k nimž došlo v době od 20. Února 1948 do dne počátku Účinnosti tohoto zákona a která směřovala k ochraně nebo k zabezpečení lidově-demokratického zřízení nebo k očistě veřejného života, jsou po právu, a to i v těch případech, kde by jinak nebyla v souladu s příslušnými předpisy.“ Vystěhování chorvatských obyvatel jihomoravských obcí po Únoru 1946 z jejich domovů pod lichou záminkou jejich státní nespolehlivosti a jejich rozptýlení do 118 obcí ve 34 okresech tak bylo zjevně aktem politicky motivovaného násilí, při němž se uplatnil princip kolektivní viny, který je v rozporu se základními lidskými právy.

Soudy, na něž se moravští Chorvaté po roce 1989 obrátili, jejich nároky na vrácení majetku odmítly s tím, že za něj dostali náhradu. Nejde jen o to, že náhradu někteří formálně nikdy nepřijali – jde zejména o to, že násilným přestěhováním byla porušena jejich základní lidská práva. V řadě případů ostatně dodnes nedošlo ani k řádnému majetkovému vyrovnání. Už v roce 1991 přitom Sdružení občanů chorvatské národnosti zaslalo tehdejší vládě ČR memorandum, v němž žádalo o možnost vrátit se do rodných obcí. Chorvaté přitom nechtějí osídlencům, kteří do jejich vesnic přišli po válce, způsobit nové křivdy. Požadují však, aby jim vláda nechala postavit nové hospodářské domky a vrátila obecní majetek.

Česká vláda se však k něčemu takovému rozhodně nemá, jakkoliv Chrorvaté chovali naději, že se po změně poměrů konečně domohou spravedlnosti. Žena z Huzové, kde dnes žije na 150 chorvatských rodin původem z jižní Moravy, vyjádřila stav lapidárně: „Hned jsem si vzala telátko, že půjdu domů, teč už mám tři krávy a furt doma nejsme.“

Někdejšímu vládnímu zmocněnci pro lidská práva Petrovi Uhlovi se sice podařilo přesvědčit Zemanův kabinet k omluvě „za nehumánní a perzekuční akt“ vystěhování a vyslovení „politování nad křivdami a bezprávím, které postihlo chorvatskou menšinu“, omluvě se však dostalo jen velmi malé publicity. Praktický důsledek nemá omluva žádný.

Chorvaté tvořili do druhé poloviny čtyřicátých let minulého století svébytný etnický ostrůvek, jemuž se v moři zejména německého osídlení podařilo uchovat si jazykovou i kulturní identitu. Jejich kroje ovlivnily tvorbu krojů na jižní i střední Moravě, udržují si dodnes svůj jazyk (chorvatské nářečí takavštinu), byť notně poznamenaný okolními jazykovými vlivy. Herwig Sitek si myslí, že pokud by se podařilo vytvořit v místě původního osídlení nový základ chorvatské přítomnosti, měla by menšina šanci na přežití. Takto jí hrozí, že bude během příštích desetiletí zcela asimilována.

Možná, že možnost nápravy poměrů je skutečně jen hypotetická. Potomci bývalých vyhnanců už mluví hlavně česky (ovšem i anglicky), třebaže rodičům většinou rozumí. Svým otcům říkají: „Co máš z toho, že jsi Chorvat? Jenom zle!“

Bývalý obyvatel Nového Přerova Ive Molinar se už před lety po návštěvě obce vyjádřil takto: „Do své rodné vesnice bych se už nechtěl vrátit, neboť je všechno zničeno. Kde stálo naše stavení, je pouhé akácí s vysokým plevelem, bodláčí až do výšky tří metrů, kopřiv tak husto, že je ani za deset roků nikdo nevypleje. Stavení nám už za války spálili do základů esesmani, protože jim maminka odmítla vařit. Málem ji automatem zastřelili. Utíkala, až podpatky byly fuč. Než se dostala za dědinu, byla celá naše usedlost v plamenech.“

Když loni navštívil naši zemi chorvatský prezident Stipe Mesič, řekl mj. svým krajanům: „Všechny zločiny by měly být potrestány; teprve na těchto základech lze vybudovat demokracii. Jinak ji nelze vůbec stavět.“ Mesič slíbil, že moravským Chorvatům pomůže. O jejich osudu by měl jednat při své návštěvě Chorvatska i český ministr zahraničí Jan Kavan. Důležité však je, abychom si my všichni uvědomili, že právě na postoji k menšinám osvědčujeme svou míru demokratického smýšlení a lidské tolerance. Ztrátou „své“ chorvatské menšiny bychom také přišli o zajímavý a přínosný národnostní prvek v nepříliš pestré národnostní mapě našeho státu.

Milan Daniel (milan.daniel@tiscali.cz)

In: Literární noviny, č. 42/ 22. 9. 2003

Zdroj: http://imigrace.iom.cz/?lang=cz&article=hr.stalin
IP zaznamenána

                                                                            J.S.

J.S.

  • Amatérský pisálek
  • Globální Moderátor
  • Ultrasuperčlen
  • *****
  • Oblíbenost: +551/-25
  • Offline Offline
  • Příspěvků: 1067
  • F. Schiller (1759-1805): Život znamená snít.
TRAGEDIJA MORAVSKIH HRVATA
« Odpověď #2 kdy: Březen 01, 2007, 20:54:53 odpoledne »

Zvonimir Despot

TRAGEDIJA MORAVSKIH HRVATA


Predsjednik Udruge graÄ‘ana hrvatske nacionalnosti u Češkoj gospodin Herwig Sitek govori o aktualnim problemima s kojima se susreću tamošnji Hrvati

Nakon više od četiri stoljeća života u Češkoj, točnije u južnoj Moravskoj, tamošnjoj hrvatskoj manjini prijeti gotovo izumiranje! Hrvata u Češkoj danas ima tek oko tisuću, a to su većinom stariji ljudi i njihovom smrću nestat će taj dio hrvatske dijaspore jer se mlaÄ‘i uglavnom izjašnjavaju kao Česi. Na takvu dramatičnu situaciju upozorio je Herwig Sitek, predsjednik Udruge graÄ‘ana hrvatske nacionalnosti u Češkoj, s kojim smo razgovarali u njegovu domu u mjestu Grygovu pokraj grada Olomouca.

Vjerujem da je sada posljednji trenutak da se nešto učini za nas Hrvate u Češkoj. Mi sami ne možemo ništa jer nas je premalo, a nemamo ni sredstava. Ne znam može li što Hrvatska učiniti. Imamo vrlo dobre odnose s veleposlanstvom u Pragu, a Češka pak ne želi ništa učiniti jer joj je cilj da što prije nestanemo. Zašto? Iako nas je malo, zbog nas bi mogli imati velike probleme pri ulasku u Europsku uniju, koja traži da svaka država uredi pitanje odnosa prema manjinama. Za vrijeme komunizma uopće nismo smjeli reći da smo Hrvati. Češka nas je kao manjinu priznala 1991. godine. Mislim da ni tada ne bi da se sve nije dogodilo na brzinu kad se rušio istočni blok - tvrdi gospodin Sitek.

Hrvati su, objašnjava, u južnu Moravsku stigli početkom 16. stoljeća, za vrijeme velikih selidaba Hrvata koji su bježali pred turskom opasnošÄ‡u, ali i iz ekonomskih razloga. Taj dio hrvatske dijaspore otišao je najdalje na sjever i održao se sve do sredine ovoga stoljeća. Iako su živjeli i meÄ‘u Nijemcima i meÄ‘u Moravcima, puna četiri stoljeća sačuvali su vlastitu kulturnu tradiciju, jezik i nacionalni identitet u tri najveće općine, Dobre Pole, Jevišovka i Novy Prerov, te su živjeli bez konflikata s ostalim stanovništvom. Završetkom Drugoga svjetskoga rata, Hrvati u Moravskoj počeli su izumirati.

Tragedija Hrvata počela je zapravo 1938. godine, kad su, podjelom Čehoslovačke, pripali Njemačkoj. Odmah je počela germanizacija, još jača od čehizacije, kojoj su bili podvrgnuti do tada. Naša je nesreća bila u tome što smo živjeli u kraju oko kojega su se Česi i Nijemci najviše sukobljavali, a mi smo njihove svaÄ‘e pak najskuplje platiti. Kad je počeo Drugi svjetski rat, njemačko okupacijsko zapovjedništvo Hrvate je mobiliziralo i slalo na bojišta, ali sigurno ne po njihovoj volji. Kad je rat završio, došli su komunisti na vlast i nas Hrvate proglasili su njemačkim kolaboracionistima. Na osnovi te optužbe odlučeno je da nas iz južne Moravske rasele u sjevernu Moravsku i Šlesku, kako bi nas što više razdvojili i tako nam uništili korijene. Počeli su već 1945. godine, ali najveće i najmasovnije preseljenje bilo je 1948. godine, kad su se sukobili Tito i Staljin. Tada su nas još optužili da smo Titovi simpatizeri i raseljavanje je počelo. Tako je i moja obitelj iz Jevišovke preseljena u Olomouc, a u naše kuće doseljeni su slovački reemigranti iz Bugarske i Rumunjske. Uz to sto su nas sve raselili, pola stoljeća, kako su vladali komunisti, nismo smjeli reći da smo Hrvati već su nas nazivali Nijemcima, pa nas je od nekadašnjih 15 do 20 tisuća zato i ostalo samo oko tisuću. Neki su pak prije preseljenja uspjeli kriomice prijeći granicu i danas žive u Austriji. No, jedan od skrivenih razloga preseljenja bio je i u činjenici da su tamošnji Hrvati bili bogati, pa su komunisti jednostavno željeli njihove posjede - priča nam gospodin Sitek.
        
Nedavnom odlukom češke Vlade, kojom se ispričala Hrvatima i moralno ih rehabilitirala, gospodin Sitek nije zadovoljan. Ta odluka. kaže, nigdje uopće nije objavljena, ni u novinama ni na televiziji, već je njima dostavljena samo u pisanom obliku.

Nama tek neko pisano priznanje ne treba, ako se nešto ne promijeni i u praksi. Jedno od rješenja za naš opstanak bio bi i povratak nekoliko hrvatskih obitelji u Jevišovku. To je, meÄ‘utim, nemoguće učiniti bez potpore češke države. Mi smo svoje posjede izgubili, a nitko nam ništa nije platio, naši su ostali bez ičega i država je dužna, ako se netko želi vratiti, da mu u tome pomogne. Ako ništa drugo, trebali bismo napokon dobiti pravednu naknadu za oduzeto, ali ni to nam se ne isplaćuje. Ono što nam je učinjeno nećemo i ne smijemo zaboraviti. Ja neću biti Čeh ni dvije godine nakon smrti. Govorili su da smo kolaborirali s Nijemcima. To uopće nije istina, na sudu nikad ništa nije dokazano, a s druge je strane dokazano da je svaki drugi Čeh kolaborirao. Gdje je tu onda pravda? - pita se gospodin Sitek. Hrvati su, kaže, odlučni pravdu potražiti i na Ustavnom sudu, ali, ako zatreba, i na Europskom sudu za ljudska prava. Prema njegovim riječima, Češka je dužna učiniti nešto da Hrvati u njoj i dalje opstanu.

Mi smo u Moravsku donijeli kulturu, a danas smo gotovo zatrti. Okupljamo se samo na misama u crkvi ili na našim sprovodima, te jednom godišnje na Hrvatskim kulturnim danima u Jevišovki, koji se održavaju od 1991. godine. Ondje smo htjeli otkupiti jednu kuću koju bismo preuredili u hrvatski dom, ali ni to ne možemo. Kuća, naime, vrijedi 200.000 čeških kruna, a oni od nas traže milijun i pol kruna. Na to ne možemo nikako pristati. Moram reći da ljudi koji su ušli u naše kuće nisu krivi, ali bi nam barem mogli priznati da je to nekad bilo naše. No, kad dolazimo na kulturne dane, oni se svi zatvore u kuće, a čak ne žele da ih pokopaju kraj naših grobova. Jednostavno, kao da nas nitko više ne želi. Češka bi država danas trebala puno toga ispraviti, pa je lakše da nestanemo te da se naša nedavna žalosna prošlost zaboravi. Čini se da sve ide u tom smjeru - zaključio je gospodin Sitek.

O Moravskim Hrvatima očitovala se i Akademija znanosti Češke Republike: 'Preseljenje Hrvata bio je genocidni, neoprostivi čin'

O sudbini Moravskih Hrvata nedavno se očitovala i Akademija znanosti Češke Republike. Iz podužeg elaborata izdvajamo dio zaključka: "Postoji niz dokaza o politički motiviranom nasilju, aktu persekucije nakon veljače 1948. koji je proveden na stanovništvu hrvatske nacionalnosti u trima hrvatskim općinama. S obzirom na to da dokumenti i ostala dokumentacija o položaju Hrvata jasno pokazuju da je razmještanje hrvatskoga stanovništva učinjeno ne samo iz materijalnih i političkih razloga nego se nastojalo uništiti nacionalno jedinstvo Hrvata u češkim zemljama, moguće je ovaj genocidni neoprostivi čin promatrati i na meÄ‘unarodnoj razini. Danas više nije samo riječ o kažnjavanju zločina nego je riječ o priznavanju i ispravljanju krivnje, makar simbolički i moralno, koje nije nužno samo zbog žrtava persekucije i njihovih potomaka nego i zbog češkog društva općenito. U širem kontekstu to poprima i europske razmjere. Zato je aktualno baviti se pitanjem rahabilitacije povijesne uloge Moravskih Hrvata baš kao i moralni čin ispravljanja nepravdi koje su nanesene hrvatskom stanovništvu od strane komunističkih vlasti.

Uoči posvete hrvatskoga spomenika u Jevišovki 5. rujna, češki povjesničar balkanolog dr. Jan Pelikan iz Zavoda za svjetsku povijest izradio je za vladu "Gledište o povijesnoj povezanosti otkrića spomenika Moravskim Hrvatima, te o eventualnom sudjelovanju Vlade Češke Republike na toj svečanosti". Do toga su dokumenta nedavno došli naši tamošnji Hrvati te su ostali zaprepašteni nekim ocjenama i stavovima toga povjesničara.

Dok je dr. Pelikan uglavnom objektivno prikazao povijest Moravskih Hrvata, njegovi protuhrvatski stavovi došli su do izražaja u dijelu u kojem govori o nazočnosti službenih čeških vlasti otkrivanju spomenika. Tako dr. Pelikan piše: "Sudjelovanje predstavnika češke države na otkrivanju spomenika u sebi dakako skriva, prema mojem mišljenju, značajne opasnosti, koje sa sudbinom Moravskih Hrvata u biti nisu u svezi. Sadašnji TuÄ‘manov autoritativni nacionalistički režim dugotrajno nastoji rehabilitirati Nezavisnu Državu Hrvatsku. Teži, doduše, distancirati se od ekscesa Pavelićeva režima, ali predstavlja tu marionetsku tvorevinu nacista kao očitovanje državotvornih težnji hrvatskoga naroda. U okvirima izopačenog tumačenja moderne hrvatske povijesti svrstava u isto kategoriju žrtve Drugoga svjetskog rata, kao desetke tisuća ljudi poubijanih iz političkih, rasnih i nacionalnih razloga u Pavelićevu terorističkom režimu, tako i ustaše ubijene ili pogubljene prije ili poslije 1945. godine. Namjera je Franje TuÄ‘mana, primjerice, pretvoriti Jasenovac, najveći logor za istrebljivanje u jugoistočnoj Europi, u spomenik svih hrvatskih žrtava Drugoga svjetskoga rata. U kontekstu takve tendencije prijeti opasnost da bi sadašnji zagrebački režim, osobito kod najavljenog sudjelovanja zamjenika ministra vanjskih poslova Hrvatske, mogao pokušati zlorabiti svečanost otkrivanja spomenika Moravskim Hrvatima za svoje propagandne ciljeve".

Samo tri spomenika i groblje

Kad u Jevišovki uskoro izumre i posljednji Moravski Hrvat, o njima će se u tome selu govoriti samo tri hrvatska spomenika i mjesno groblje. U selu je, naime, prvi spomenik podignut 1884. godine u spomen 300. godišnjice doseljenja Hrvata u Moravsku, koji je obnovljen 1991. godine. Drugi je pak podignut 1934. za pale Hrvate iz Jevišovke u Prvom svjetskom ratu. Treći je posvećen 5. rujna ove godine svim Hrvatima koji su nekad živjeli u Jevišovki, o čemu govore na njemu uklesana sva hrvatska prezimena koja su postojala u tome selu. Osim ta tri spomenika, o životu Hrvata u Moravskoj svjedočit će još samo mjesno groblje.

Hrvatsko stanovništvo bilo je 1948. podijeljeno u tri kategorije. Onima koje su uvrstili u prvu bila je konfiscirana sva imovina, osim namještaja, stoke i hrane, što im je trebalo dostajati do rujna te godine u novom prebivalištu u sjevernoj Moravskoj i Šleskoj. Hrvatima iz druge kategorije bila je oduzeta polovica imovine, a sa sobom su mogli ponijeti svu pokretnu imovinu. Trećoj kategoriji pripadaju bezemljaši koji su sa sobom mogli ponijeti svu svoju imovinu. Cijela akcija trajala je od 11. lipnja do 5. srpnja zato što je nova žetva trebala pripasti novim stanovnicima - objašnjava gospodin Sitek.

Moram spomenuti da su se Moravci protivili našem preseljenju. Tako su 30. svibnja 1946. godine vladin komesar u Jevišovki te svi članovi tamošnjeg učiteljskog zbora sastavili memorandum kojim su od vlasti zatražili da se odmah prekine s preseljenjem Hrvata te s konfiskacijom naše imovine. No, ni to nije pomoglo. Taj je dokument prešućen, zatajen, a Hrvati raseljeni - veli gospodin Sitek.

Češka Vlada zaključila je o položaju hrvatske manjine: Iseljenje Hrvata bio je čin politički motiviranog nasilja

Češka je Vlada 6. rujna raspravljala o današnjem položaju hrvatske manjine u Češkoj. Na sjednici je odobrila očitovanje, koje je potpisao premijer Miloš Zeman, a ono glasi: "Vlada Češke Republike uzela je na znanje izvješÄ‡e opunomoćenika Vlade za ljudska prava Petra Uhla o položaju hrvatske manjine u Češkoj Republici koje govori o nezakonitim postupcima te samovolji režima prema hrvatskoj manjini u južnoj Moravskoj, koja je na ovome području živjela dulje od 400 godina. Iseljenje hrvatskih stanovnika iz njihovih domova, iz triju južnomoravskih općina Dobre Pole, Jevišovka i Novy Prerov nakon veljače 1948., pod prozirnom izlikom da predstavljaju opasnost za državnu sigurnost te njihovo raseljavanje po različitim općinama u Moravskoj, bio je čin politički motiviranog nasilja prilikom kojega je došla do izražaja primjena principa kolektivne krivnje, koji je u suprotnosti s temeljnim ljudskim i graÄ‘anskim pravima. Vlada Češke Republike smatra navedeni progon nehumanim te izražava žaljenje zbog nepravdi i krivnje što su pogodile hrvatsku manjinu u našim zemljama. Podrška vlade u svezi s podizanjem spomenika hrvatskim obiteljima, nekadašnjim stanovnicima Jevišovke, izraz je moralne rehabilitacije hrvatske manjine u Češkoj Republici."

Obitelj Jana Tičera jedna je od rijetkih meÄ‘u tisućama Hrvata koja se uspjela vratiti u Jevišovku, gdje su živjeli puna četiri stoljeća. Kao i sve druge, i njih su 1948. godine iselili bez ikakve naknade, a sa sobom nisu smjeli ponijeti gotovo ništa osim osobnih stvari.

Za razliku od nekih drugih hrvatskih obitelji, koje su u mjestima u koja su preseljene živjele jedna blizu druge, moja je bila sama u cijelom kraju, pa nam je bilo vrlo teško. Moj je djed stalno govorio kako se hoće vratiti u Jevišovku i da tamo bude pokopan. I tako smo se 1966. vratili u naš dom, ali smo prije toga cijelo imanje morali kupiti iako nam je ono oduzeto. - svjedoči gospodin Tičer, koji se rodio 1957. godine u izgnanstvu.

Danas u Jevišovki, kaže, živi tek desetak Hrvata. Osim njegove obitelji, tri godine poslije, 1969. godine, vratila se još jedna, a jedva je uspjela ostati cijelo vrijeme, izbjegli su iseljenje. Oni, meÄ‘utim, više ne znaju govoriti hrvatski, osim što ga nešto razumiju, tako da će ubrzo, smrću starijih, i ondje nestati Hrvata jer se više nitko ne vraća u to selo.

 

Summary
TRAGIC FATE OF MORAVIAN CROATS

After four hundred years of life in Bohemia, or, more precisely in southern Moravia, the Croatian Moravian community is faced with extinction. Today, there are about one thousand Croats in the Czech Republic, mostly elderly. Their passing may mark the end of that segment of Croatian diaspora, since the younger people have been declaring themselves almost exclusively as Czechs. This alarming picture has been painted by Mr. Herwig Sitek, President of the Association of the Citizens of Croatian Nationality in the Czech Republic.

Croats arrived in southern Moravia at the beginning of the 16th century in the course of the great migration of the Croats trying to escape Turkish conquest, but also looking for better economic conditions. This northernmost group of the Croatian diaspora maintained itself quite successfully until the middle of this century. Although surrounded by both Germans and Moravians, they preserved their cultural tradition, language, and national identity in the three largest communities - Dobre Pole, Jevišovka, and Novy Prerov. The Croats in Moravia started to die out after the end of the Second World War. Their tragedy started already in 1938, when, after the division of Czechoslovakia, they found themselves under German rule. Germanization, stronger than previous Czech influence, was launched immediately. When the Second World War broke out, the German occupation authorities mobilized the Croats and sent them out to battlefronts - against their will. After the War, when the communists came to power, they accused Moravian Croats of collaboration. On the account of that accusation, it was decided to move the Croats from southern Moravia to northern Moravia and Silesia in order to scatter them as far as possible and to destroy their roots. In addition to that, during the half century of the communist rule, the Croats were not allowed to declare their nationality. Thus their numbers dwindled from around 10,000-15,000 to a mere one thousand. Mr. Sitek is not satisfied with the recent decision of the Czech Government to apologize to the Croats and offer them a moral rehabilitation. That decision was not announced, be it in the press or on the TV, but it was just handed to the representatives of the community in a letter form.

 

ResÚmen
LA TRAGEDIA DE LOS CROATAS DE MORAVIA

Después de más de cuatro siglos en la RepÚblica Checa, más exactamente en el sur de Moravia, existe la amenaza de que la minoría croata que allí vive desaparezca totalmente. En la RepÚblica Checa hoy apenas viven alrededor de mil croatas, en su mayoría personas de edad, y con su muerte desaparecerá esa parte de la diáspora croata porque los jóvenes en general se declaran checos. Herwig Sitek, presidente de la Asociación de ciudadanos de nacionalidad croata en la RepÚblica Checa, llamó la atención a esta situación tan dramática.

Los croatas arribaron al sur de Moravia a comienzos del siglo XVI, durante el período de las grandes emigraciones croatas ante el peligro turco, como también por razones económicas. Este grupo de la diáspora croata llegó más lejos al norte y se mantuvo todo este tiempo hasta mediados de este siglo. Aunque viviieron entre alemanes y moravos durante cuatro siglos lograron conservar su propia tradición cultural, su lengua y la identidad nacional en tres de las municipalidades más grandes: Dobre Pole, Jevišovka y Novy Prerov. Al finalizar la Segunda Guerra Mundial, los croatas de Moravia comenzaron a desaparecer. La tragedia de los croatas comenzó en realidad en el ano 1938, cuando con la repartición de Checoslovaquia, pasaron a formar parte de Alemania. Enseguida comenzó la germanización, aÚn más fuerte que la presión checa a la que habían estado expuesto hasta el momento. Cuando comenzó la Segunda Guerra Mundial, la ocupación alemana inmediatamente mobilizó a los croatas enviándolos al frente de batalla, seguramente no por su propia voluntad. Al finalizar la guerra, los comunistas llegaron al poder y los croatas de la región fueron declarados como colaboracionistas alemanes. Basándose en esa acusación, se decidió que los croatas del sur Moravia se trasladaran al norte de Moravia y a Silesia con el fin de desparramarlos y destruir así sus raíces croatas. Además de separarlos, durante el medio siglo de poder comunista a los croatas no se les permitía identificarse como tales, de modo que de los 15 o 20 mil croatas de antano quedaron tan sólo unos mil. El senor Sitek no está conforme con la reciente decisión del gobierno checo, en la cual se disculpa ante los croatas y los rehabilita moralmente. En realidad, esa misma decisión no fue publicada en ningÚn medio pÚblico, ni en los diarios ni en los medios televisivos, sino que sólo fue presentada en forma de nota a la minoría croata de la región.
« Poslední změna: Březen 01, 2007, 20:57:06 odpoledne od J.S. »
IP zaznamenána

                                                                            J.S.
 

Stránka vytvořena za 0.875 sekund, 23 dotazů.