Grygovské otevřené fórum

Prosíme přihlašte se nebo zaregistrujte.

Přihlašte se svým uživatelským jménem a heslem.
Pokročilé vyhledávání  

Autor Téma: Tomáš Halík  (Přečteno 3746 krát)

0 uživatelů a 1 Host prohlíží toto téma.

Leoš

  • Nováček
  • *
  • Oblíbenost: +148/-19
  • Offline Offline
  • Příspěvků: 35
Tomáš Halík
« kdy: Březen 08, 2007, 19:16:46 odpoledne »

Dovolte mi, abych vás seznámila s autorem mých nejoblíbenějších knih. Vypadá takto:


Jmenuje se:

Prof. PhDr. Tomáš Halík Th.D.

Jeho společenské postavení lze stručně vystihnout takto:

profesor Univerzity Karlovy    
prezident České Křesťanské akademie    
rektor univerzitního kostela Nejsvětějšího Salvátora    

Mnohé o něm vypovídá jeho životopis:

Narozen 1. 6. 1948 v Praze, syn literárního historika, editora spisu bří Čapků PhDr. Miroslava Halika.

V letech 1966-71 vystudoval sociologii a filosofii na FF UK (žák prof. Patočky), titul PhDr. získal 1972; na podzim 1968 absolvoval trimestr sociologie a filozofie náboženství na University of Wales v Bangoru ve Velké Britanii. V roce 1984 atestoval z klinické psychologie. Teologii studoval tajně v Praze (žák J. Zvěřiny) a po roce 1989 postgraduálně (se zaměřením na religionistiku) na Papežské Lateránské univerzitě v Římě, kde v r. 1992 získal akademickou hodnost Th.Lic. (nostrifikováno MŠMT ČR "dr. v oboru teologie"). Na podzim 1992 se habilitoval pro obor sociologie na FSV UK v Praze a pro obor praktické teologie na Papežské teologické fakultě ve Wroclavi (Dr. hab. v oboru teologie). V roce 1997 byl jmenován profesorem UK pro obor sociologie.

V letech 1972-1989 pracoval v různých civilních povoláních (podnikový sociolog Chemoprojektu Praha 1972-75, psycholog na katedře psychologie práce na Institutu ministerstva průmyslu 1975-84, psychoterapeut alkoholiků a narkomanů na Protialkoholní klinice FN UK 1984-1990). Zabýval se jako jeden z prvních sociálněpsychologickým výcvikem, výcvikem senzitivy a sociální komunikace v řízení a vedení lidí; přednášel též na Institutu pro další vzděláváni lékařů a farmaceutů lékařům a studentům lékařství o komunikaci lékaře s pacientem a filozofických, etických a psychologických aspektech medicíny a psychoterapie a publikoval odborné články k těmto tématům.

Kolem Pražského jara 1968 byl činný v opozičním studentském hnuti jako člen Akademické rady studentů Filosofické fakulty UK a Účastnil se ekumenických aktivit křesťanů (patřil k zakládajícím členům Ekumenického hnuti inteligence a studentů a Díla koncilové obnovy, zakázaných po srpnu 1968). Po politických čistkách počátkem sedmdesátých let mu nebylo komunistickým režimem dovoleno působit na vysokých školách a cestovat na Západ, byl evidován a vyšetřován jako osoba nepřátelská režimu. Není a nikdy nebyl členem žádné politické strany.

21. října 1978 byl tajně vysvěcen v Erfurtu (NDR) tamním biskupem Aufderbeckem na katolického kněze. Do roku 1989 působil v ilegálních strukturách katolické církve, v 80. letech patřil k nejbližším spolupracovníkům kardinála Tomáška, byl iniciátorem ekumenického pastoračního projektu Desetiletí duchovní obnovy národa. Aktivně působil v bytových seminářích, zejména u Radima Palouše a Ivana a Václava Havla, byl členem pražské skupiny filozofů "Akademie"; publikoval v samizdatu a podílel se na vydávání ilegálních filozofických a teologických knih a časopisů.

Od 1.2. 1990 dosud je rektorem univerzitního kostela Nejsv. Salvátora v Praze; při pastorační práci s pražskými vysokoškoláky se zaměřuje též na podporu sociálních a kulturních činností mladé generace, výchovu k toleranci a občanské zodpovědnosti křesťanů (protidrogové programy, průprava na manželství a rodinný život, setkáni s představiteli Romů a jiných etnických, kulturních a náboženských menšin v ČR apod.)

Po smrti Josefa Zvěřiny se 8.12. 1990 stal prezidentem České křesťanské akademie a v následujících letech byl opakovaně zvolen do této funkce. Během jeho funkčních období se činnost ČKA rozšířila na více než 50 měst ČR, uspořádala stovky přednášek, domácích i mezinárodních konferencí, seminářů a kolokvii, rozvinula publikační a výzkumnou činnost a navázala odbornou spolupráci s množstvím domácích a zahraničních akademických i církevních instituci.

V letech 1990-93 byl zástupcem generálního sekretáře Biskupské konference ČSFR a odborným asistentem KTF UK pro obor psychologie a sociologie. V roce 1990 se podílel ve Vatikánu na přípravách první návštěvy papeže v ČR a v tomtéž roce byl papežem Janem Pavlem II. jmenován konzultorem Papežské rady pro dialog s nevěřícími na dvouleté funkční období.

Od roku 1993 přednáší na Institutu pro filosofii a religionistiku FF UK, v současnosti je předsedou oborové rady religionistiky, oboru, o jehož obnovení na Univerzitě Karlově se zasloužil. Zaměřuje se zejména na filosofii, psychologii a sociologii náboženství, na dějiny mystiky, vztah náboženství a kultury a roli náboženství v moderní společnosti. Podílí se vědecké výchově v postgraduálním studiu a Účastnil se doktorských a habilitačních řízení i na cizích univerzitách. Byl iniciátorem mezinárodního výzkumného projektu Aufbruch, zaměřeného na religiozitu a roli církví v postkomunistických společnostech a Účastnil se práce na několika dalších domácích i mezinárodních vědecko-výzkumných Úkolech. V letech 1991-93 absolvoval prakticky výcvik řízení organizace, vedeni lidi a komunikace s medii v Rakousku, Německu a Izraeli. V lednu 2002 se Účastnil expedice do Antarktidy.

Publikoval přes 200 prací - knižní publikace , učební texty, odborné i populární články doma i v zahraničí. Jeho knihy vyšly též v němčině, polštině, italštině a španělštině. Je členem redakčních rad domácích i zahraničních odborných časopisu a řady odborných grémií a vědeckých společností doma i v cizině - např. Švýcarské psychoterapeutické společnosti, Daseinsalytische Gesellschaft, Evropské společnosti pro katolickou teologii, Společnosti pro vědy a umění se sídlem ve Washingtonu, Mezinárodní společnosti pro psychologii náboženství, byl jmenován doživotním členem Görres Gesellschaft v Německu, čestným členem Společnosti pro církevní právo apod. Od roku 1994 je členem Vědecké rady UFP Olomouc, a od roku 1992 Vědecké rady Centra Teoretických Studii UK. V roce 1998 byl zvolen a poté slavnostně jmenován členem Evropské akademie věd a umění.

Po roce 1989 přednášel jako host na řadě univerzit a mezinarodnich vědeckých konferencích v Evropě (v Římě, Londýně, Cambridge, Vídni, Mnichově, Salcburku, Grazu, San Sebastiánu, Palermu, Lublinu, Paříži aj.), na osmi univerzitách v USA, v Indii (Madrasu a Bomabai), v Čínské republice na Thaiwanu a Latinské Americe (v Chile a Argentině). V letním semestru 1991 byl hostujícím lektorem Salcburské univerzity, v letním trimestru 1999 přednášel jako hostující profesor na katedře Mezinárodních politických studii Pittsburgske university a v jarním semestru 2000 na Newyorské univerzitě v Praze. V podzimním trimestru 2001 působil jako hostující profesor na Oxfordské univerzitě a na podzim 2003 na univerzitě v Cambridge.

Od poloviny devadesátých let se v mezinárodním měřítku angažuje ve snahách o dialog a porozuměni mezi náboženstvími a kulturami; Účastnil se rozhovoru s židovskými mysliteli v Izraeli a USA, s hinduisty v Indii a Velké Britanii, s buddhisty v Nepálu, Japonsku a Thajsku, s muslimy v Egypte (na univerzitě Al Azhar v Káhiře), Jordánsku a Velké Britanii apod. Je členem mezinárodního organizačního výboru konference Forum 2000, kde odpovídá zejména za oblast mezináboženských vztahů. Patří k zakladajicim členům pracovní skupiny pro mezináboženský dialog v ČR při ČKA .

V červnu 2002 mu na návrh SVU, sdružující české a slovenské intelektuály v cizině, byla jako prvnímu českému občanu udělena americká Cena tolerance (Adrew Elias Human Tolerace Award) "za vynikající zásluhy o rozšíření hodnot tolerance a svobody ducha a myšlení". Nadace Konráda Adenauera mu udělila stříbrnou medaili Konráda Adenauera za zásluhy o česko-německé sblížení a Masarykova akademie umění mu udělila Cenu Masarykovy akademie umění za tvůrčí činnost. V r. 2003 mu rakouská nadace Communio et Progressio udělila Cenu kardinála Königa za zásluhy o obhajobu lidských práv a duchovní svobody.

Po roce 1989 se aktivně Účastní veřejného života, vystupuje v médiích a angažuje se v občanských iniciativách. Vystupuje na veřejnosti proti rasové, národnostní, náboženské a politické nesnášenlivosti a násilí, angažuje se na poli česko-německého usmíření a ekumenického sblížení různých církví, vyjadřuje se k otázkám politické a hospodářské etiky. Pravidelně koná na českém a moravském venkově přednášky a besedy s občany na různá témata, zejména z oblasti etiky. Byl členem Vládního výboru pro nadace a neziskové organizace, členem Čestného národního výboru Roku rodiny, je členem čestného předsednictva národního paraolympijského výboru a členem odborného týmu, který při Úřadu vlády ČR zpracovává dlouhodobou koncepci rozvoje ČR, Účastní se různých charitativních akcí.

Od roku 1999 se opakovaně Účastní mezinárodních veřejných debat a panelových diskusi s evropskými politiky na téma rozšíření Evropské unie a kulturních a duchovních aspektu procesu evropské integrace (v Berlíně, Hannoveru, Pasově, Lausanne, Paříži apod.) Patřil k externím poradcům prezidenta republiky Václava Havla.

   

Přehled jeho knih, mně tolik blízkých, se stručným popisem, naleznete zde: http://www.halik.cz/knihy.php

   

Zdroj odkud jsem si dovolila čerpat informace a snímky: http://www.halik.cz/main.php
« Poslední změna: Březen 08, 2007, 19:20:13 odpoledne od Leoš »
IP zaznamenána

Leoš

  • Nováček
  • *
  • Oblíbenost: +148/-19
  • Offline Offline
  • Příspěvků: 35
Re: Tomáš Halík
« Odpověď #1 kdy: Březen 08, 2007, 19:26:19 odpoledne »

Nyní si dovolím ještě nabídnout vám k přečtení text jednoho jeho kázání, který na mne velmi silně zapůsobil (z rodiny přežil jen otec, který byl kázání přítomen):

KÃ?ZÃ?NÃ? NA POHŘBU ZDENKY K. A JEJÃ?CH DÄšTÃ?, ZABITÃ?CH PŘI SILNIČNÃ?M NEŠTÄšSTÃ?


Drahá mámo Zdenko, milý N., milá Y.,

chtěl bych v této smutné chvíli oslovit nejprve Vás. Ne Vaše těla, která tu leží v rakvích před námi. Chtěl bych oslovit Vás - a to onou trojjedinou cestou, která zůstává schůdná i nyní, když nás oddělila vysoká a chladná zeč smrti. Zůstávají naděje, víra a láska - ty tvoří cestu, která nás spojuje. Nad nimi smrt žádnou moc nemá. Až přejde čas, až všechna bolest přebolí, až i mnohé vzpomínky vyblednou, tato cesta nezaroste ani se nezavře. Kdykoliv po ní půjdeme, ani smrt se nám nemůže postavit do cesty. Zůstáváte s námi ve společenství víry, kterou jsme na tomto místě tolikrát společně vyznávali, jste s námi v síle naděje, o kterou se dnes opíráme, aby nás nepřemohla bolest a zoufalství, budete stále s námi v lásce, o níž je psáno, že je silnější než smrt. A proto Vás smím oslovit i v tuto chvíli i přes zeč smrti a pokusit se vyjádřit, co cítíme v tuto chvíli.

Možná se při Úderu události, která Vás vzala z dotyku našich smyslů, zachvěla naše víra. Teč znovu hledáme Boží tvář, která jakoby se skryla v té bolestné hodině Vašeho náhlého odchodu. To, co znáte a vidíte vy, kteří jste prošli oponou časnosti, my zde můžeme přijímat jen ve víře. Jestliže se naše víra opírala o dětskou představu Velkého Režiséra světa bez stínů a utrpení, pak ji tváří v tvář této události musíme odložit a stát se dospělými. Tento svět není bezchybným rájem, plně ovládaným z božského velínu. Je to místo, v němž se radost prolíná s bolestí, ctnost s vinou, světlo s temnotou, kde jsou stopy božské krásy, ale i tajemství, před nimiž nám nezbývá než zakrýt si Ústa, jak to učinil na konci svého sporu s Bohem trpící spravedlivý Job. Víra Bible nám říká, že svět je tragicky vychýlen z rajské rovnováhy a Boží přítomnost v něm není tak zřejmá, jako bylo tehdy, když se Bůh procházel s Adamem po ráji jako přítel s přítelem.

V biblickém příběhu víry jsou popsány chvíle, kdy Bůh skrývá svou tvář, kdy jeho děti kráčí temnotou, ba kdy s ním vstupují do sporu a zápasu. Je tam popsána cesta, kterou se Bůh nejvíc přiblížil člověku a sjednotil se s ním, cesta Ježíše Nazaretského, Syna Božího. A tato cesta se nevyhýbá temným stránkám lidského Údělu, vede Úzkostí Getsemane a bolestí kříže, prochází branou lidské smrti. A přece nejdůležitějším poselstvím Bible je ujištění, že smrt nemá a nemůže mít poslední slovo. Opřen o tuto naději se ptá apoštol Pavel: Smrti, kde je tvé vítězství? Kde je tvůj osten?

V této chvíli ještě cítíme osten smrti, bolí nás v hloubi srdce. Kdybychom se nedovedli modlit, naše bolest by ve své nevýslovnosti byla ještě mnohem těžší. V modlitbě vyslovujeme naši bolest, nestydíme se za svůj smutek a své slzy. I náš Pán plakal na hrobě svého přítele Lazara, i když si byl jist tím, že Lazara vyrve z náručí smrti. V modlitbě ale vyslovujeme i naši naději. Oslovujeme s důvěrou toho, který má klíč od života i smrti. Oslovujeme toho, který jediný zná odpověč na naše bolestná Proč, na která my odpovědět nedokážeme. Oslovujeme toho, který je blízký všem, kdo mají zraněná srdce. Oslovujeme toho, který jediný může zcela zrelativizovat smrt, neboť před ním a v něm všechno všechno žije. On setře každou slzu z očí.On posílá Útěšné slovo do srdce i hojivý čas, on je Láskou, v níž milujeme své blízké a smrt není důvodem, abychom v této lásce ustali. On nás ujistil, že z jeho lásky nevypadne nikdo, kdo se k ní sám neobrátí zády. Nikdo nevypadne z jeho ruky.

Je-li dnešek rozloučením s našimi drahými, pak jen potud, že je nenecháváme někde v minulosti ani jen v nejisté sféře naší věkem blednoucí paměti; odevzdáme je do Boží ruky s nadějí na shledání, až se naplní čas.

Drahý táto Otto,

jsme s Tebou v těchto těžkých dnech. Díky za svědectví Tvé víry, ano i za to, že jsi neponechal těla svých nejbližších funebráckému průmyslu, ale přinesl je sem do domu modlitby. Zde není hodina rozloučení obtěžkána hořkostí beznaděje, zde se proměňuje ve slavnost díkuvzdání za všechno, co bylo v životech těchto našich blízkých krásné a dobré a také v čas smíření toho, co má být v jejich náhle ukončených životech i našich vztazích s nimi ještě smířeno, odpuštěno a uzdraveno. Liturgie jmenuje trojí rys místa, do něhož doprovázíme Zdenku a obě děti: je to místo občerstvení, světla a míru. Kéž světlo a mír přemohou nyní všechen náš smutek, abychom mohli opravdově slavit eucharistii - to jest: dobrořečení a díkůvzdání. Amen.
« Poslední změna: Květen 05, 2007, 19:53:06 odpoledne od J.S. »
IP zaznamenána

J.S.

  • Amatérský pisálek
  • Globální Moderátor
  • Ultrasuperčlen
  • *****
  • Oblíbenost: +551/-25
  • Offline Offline
  • Příspěvků: 1067
  • F. Schiller (1759-1805): Život znamená snít.
Re: Tomáš Halík
« Odpověď #2 kdy: Květen 05, 2007, 20:01:25 odpoledne »

Pan Tomáš Halík mne nedávno zaujal v rozhovoru pro časopis Týden následujícím názorem:

"Představa, že s modernizací musí náboženství nevyhnutelně slábnout, byla vyvrácena vývojem v Severní Americe. Zjistilo se totiž, že země, která je v modernizaci nejdále, je současně jednou z nejnáboženštějších. Nejdříve se mluvilo o takzvané americké výjimce, ale dnes mezi sociology převládá názor, že výjimkou je sekulární Evropa. Podle některých sociologů je příčinou vysoké americké religiozity skutečnost, že církve tam jsou vystaveny konkurenčnímu tlaku. Pluralita vede k tomu, že církve se musí snažit nabídnout mnoho programů, které odpovídají diferencovaným duchovním potřebám současného člověka. Kdežto tam, kde církve nemají významnou konkurenci, což je právě v řadě zemí v Evropě, se chovají jako líné firmy, které mají pouze jeden produkt, jenž se míjí s potřebami současného člověka. Současný člověk má hluboké duchovní potřeby. Poptávka tu je, ale nabídka církví bývá chudá. 
IP zaznamenána

                                                                            J.S.
 

Stránka vytvořena za 0.241 sekund, 29 dotazů.